Článek
Pamatuji si to jako dneska. Byl to den, kdy jsem měla schůzku, která se ukázala být mnohem zajímavější, než jsem čekala. Jako OSVČ občas jezdím po klientech a řeším různé patálie. Tentokrát šlo o technický problém v jedné firmě, takový ten, co dokáže zaměstnancům zamotat hlavu a odrovnat je na několik hodin z práce. Došla jsem na místo určení – takovou tu typickou čekárnu, kde čas plyne pomaleji než na Marsu a vzduch je cítit nervozitou a dezinfekcí, i když nejste u doktora.
Už když jsem vešla, pocítila jsem na sobě ten intenzivní pohled. Na jedné z plastových židlí seděla dáma, řekněme… impozantních rozměrů a s výrazem, který by klidně mohl zchladit lávu. Měla na sobě kostýmek, který na ní vypadal, jako by se do něj snažila narvat slonice, a výraz ve tváři, který říkal: „Tohle je moje teritorium a ty jsi vetřelec.“ Její oči se na mě upřely jako lasery, skenovaly mě od hlavy k patě, a já si rázem připadala jako předmět na prodej. Zkontrolovala mé boty, kabelku, účes… a pak se na chvíli zastavila u mého úsměvu. Ten se jí evidentně nelíbil, protože se jí rty stáhly do ještě tenčí linky.
Snažila jsem se ji ignorovat. Sedla jsem si co nejdál od ní, vytáhla telefon a dělala, že jsem nesmírně zaujatá prohlížením prachu na obrazovce. Ale cítila jsem ten pohled. Byl jako rentgen, pronikal skrz mě a hodnotil každou molekulu mého bytí. V duchu jsem si říkala, co jsem jí udělala. Přišla jsem pozdě? Mám moc barevné tričko? Nebo jsem snad zaujala její oblíbenou židli, i když jich bylo pět volných? Scénářů bylo mnoho, ale žádný nedával smysl.
Pak přišel ten moment. Z kanceláře vyšla asistentka a zavolala: „Paní Nováková? Pan Vomáčka už na vás čeká.“ Vstala jsem. A v tu chvíli se na mě upřely její oči . Ta paní v kostýmku na mě zírala s otevřenou pusou. Vypadalo to, jako by jí spadla brada až někam k pasu. Viděla jsem, jak jí v očích probleskují blesky poznání. Pan Vomáčka? To je přece její manžel! Ještě před chvílí mě soudila a teď jsem zjevně šla pomoct jejímu muži. Ironie osudu, co říkáte?
Celá její aura se změnila. Z ledové královny se rázem stala… no, ne zrovna víla, ale rozhodně výrazně příjemnější bytost. Její rty se zkroutily do něčeho, co vzdáleně připomínalo úsměv. A pak se to stalo. Udělala něco, co jsem nečekala. Zvedla se z té své židle, udělala dva kroky ke mně a řekla: „Vy jste ta paní na ty počítače? Můj muž má s tím strašné potíže. Vůbec mu to nefunguje. Jsem ráda, že jste tady.“ Její hlas zněl najednou až překvapivě mile. Bylo to, jako když se z bouře stane lehký vánek.
Kývla jsem a snažila se skrýt svůj pobavený úsměv. Očividně jsem ji překvapila. A ona mě. Kdo by čekal, že se tak rychle změní? Vešla jsem do kanceláře, kde mě už čekal pan Vomáčka, muž ve středních letech s vráskami na čele a výrazem beznaděje. Ten počítač ho evidentně ničil. Pustila jsem se do práce a v duchu jsem se pořád usmívala. Představovala jsem si, jak ta paní v kostýmku sedí venku v čekárně a přemýšlí o svém prvním dojmu.
Když jsem asi po hodině a půl vyšla z kanceláře, pan Vomáčka vypadal o deset let mladší. Všechno fungovalo, jak mělo. A v čekárně? Tam seděla ta samá paní, ale tentokrát s naprostou úlevou ve tváři. Jakmile mě spatřila, vyskočila na nohy a s úsměvem, který tentokrát vypadal už docela upřímně, ke mně přistoupila. „Děkuji mockrát! Už to funguje, že? On je z toho vždycky tak nervózní.“ A pak dodala s lehkým studem v hlase: „Omlouvám se, že jsem na vás na začátku tak koukala. Myslela jsem si, že jdete na pohovor a víte, můj manžel má dneska špatnou náladu…“
Rozesmála jsem se. „V pořádku,“ řekla jsem. „Chápu.“ A v tu chvíli mi došlo, že občas soudíme lidi moc rychle. Že stačí jedna malá informace a celý náš pohled se může obrátit naruby. A taky to, že někdy stačí opravit jeden počítač, abyste si získali celou rodinu. Od té doby, když potkám někoho, kdo na mě kouká skrz prsty, vždycky si vzpomenu na paní Vomáčkovou. A raději si počkám, než ji odsoudím. Protože nikdy nevíte, jestli zrovna nejdete pomoct jejímu muži. A to je, myslím, docela dobrá lekce pro život.
