Článek
Víkendové obědy v našem oblíbeném bistru jsou taková malá tradice. Příjemné prostředí, skvělé jídlo a hlavně klid. Žádné vaření, žádné mytí nádobí. Jen my dva s Robertem, děti u babičky, a pohoda. Ten den to ale dopadlo jinak.
Byla krásná sobota. Slunce svítilo, z bistra voněla čerstvá káva a lívance. Sedli jsme si ke stolu u okna, objednali si a užívali si tu vzácnou chvilku bez dětského křiku a pracovních povinností. Jídlo bylo jako vždycky vynikající. Robert si dal burger, já salát s grilovaným sýrem. Popíjeli jsme domácí limonády a povídali si o všem a o ničem. Zkrátka idylka.
Když jsme dojedli, přišel číšník s účtem. Byl to takový ten typický bistro číšník – mladý, s hipsterským knírkem a ležérním úsměvem. Vytáhla jsem peněženku, vyndala kartu a podala mu ji. Pokladní terminál píp. Všechno v pořádku.
Číšník se na mě usmál, ale pak ten úsměv trochu ztuhl. Podíval se na terminál, pak na mě, pak znovu na terminál. A pak, s takovým zvláštním výrazem, který jsem nedokázala rozluštit, řekl: „Omlouvám se, ale vaše karta hlásí… nedostatek citu.“
Ozvalo se ticho. Absolutní, ohlušující ticho. Jen Robert si právě strkal do pusy poslední hranolku a skoro se udusil smíchy. Já jsem tam seděla s otevřenou pusou a cítila jsem, jak mi krev stoupá do obličeje. Cože? Nedostatek citu? Mám snad srdce z kamene? Jsem snad nějaký robot?
Číšník si uvědomil, co řekl, a začal rudnout. „Já… já se omlouvám, paní! To je… to je překlep! Myslel jsem, že hlásí nedostatek peněz! Ne citu! Můj bože, to je ale trapas!“
Robert už se nesnažil zadržovat smích. Smál se nahlas, až mu tekly slzy. „Nedostatek citu! Markéto, to je tvoje diagnóza! Že jsi to ty!“
Chtěla jsem se propadnout do země. Celé bistro, které bylo doposud ponořené do poklidného šepotu, najednou zbystřilo. Lidé u vedlejších stolů se otáčeli, někteří se snažili skrýt úsměv za rukou, jiní si šeptali. Cítila jsem, jak mě pálí tváře.
„To je v pořádku,“ vykoktala jsem, snažíc se zachovat kamennou tvář, i když jsem měla chuť se rozbrečet smíchy (nebo spíš ztrapněním). „Chápu. Peněz. Ne citu.“
Číšník, stále rudý jako rajče, se snažil zkontrolovat terminál. „Něco se tu stalo s tiskem. Obvykle to píše ‚nedostatek peněz…‘ a teď… citu. To je neuvěřitelné. Opravdu se omlouvám.“
Podívala jsem se na terminál. A tam, na malém displeji, skutečně svítilo: „Transakce zamítnuta: Nedostatek CITU.“ Byl to neuvěřitelný překlep. Nebo spíš, vtip vesmíru na můj účet.
Robert si otřel slzy smíchu. „Tak to je historka, drahá! Tohle si budu pamatovat navždy. Tvoje karta nemá cit!“
Snažila jsem se s humorem přijmout situaci, ale uvnitř jsem se cítila tak… odhalená. Jsem snad opravdu citově chladná? Příliš racionální? Mám v sobě nedostatek něčeho, co by karta měla cítit? Absurdní! Ale zároveň mě to nutilo se zamyslet.
Nakonec jsme zaplatili jinou kartou (která, k mé úlevě, citu měla dostatek) a opustili bistro. Robert se celou cestu domů chechtal. „Nedostatek citu! To je prostě geniální! Jak se teď na tebe budu dívat? S podezřením, že mi něco tajíš?“
„No tak to jsi toho pochopil hodně,“ řekla jsem, snažíc se zachovat vážnou tvář. „Je to jen hloupý překlep. Nic víc.“
Ale uvnitř mi to vrtalo hlavou. Když jsme přijeli domů, šla jsem se podívat do zrcadla. Snažila jsem se najít stopy „nedostatku citu“ ve svých očích. Vypadala jsem jako obvykle – unavená matka, která se snaží skloubit práci a rodinu. Žádné známky kamenného srdce.
Ten večer jsem nad tím přemýšlela. Možná, že ta karta něco věděla. Možná, že jsem se v poslední době tolik soustředila na praktické věci, že jsem zapomněla na ty drobné radosti, na spontánní projev citů. Možná, že jsem se nechala pohltit rutinou.
Od té doby, pokaždé, když platím kartou, si vzpomenu na ten incident. A na ten číšníkův vyděšený obličej. A na Robertův nekontrolovatelný smích. A vždycky se na chvíli zamyslím: „Mám dneska dostatek citu?“
Možná, že to byl jen hloupý překlep v tiskárně. Ale pro mě to byla humorná, a zároveň trochu poučná, připomínka, že i v každodenním shonu je důležité nezapomínat na emoce. A možná, že by si každý z nás měl čas od času zkontrolovat, jestli jeho karta nehlásí „nedostatek citu“. Protože i ty nejabsurdnější situace nás mohou naučit něco o sobě samých.
