Článek
Dva týdny na slunné pláži, s koktejlem v ruce a hlavou plnou písku a mořského vánku. To byla dovolená, která se zapíše do historie jako dokonalý únik od reality. Představa návratu do šedivého města a pracovních povinností nebyla zrovna lákavá, ale co se dalo dělat. V neděli večer jsem se vlekla domů, unavená z cesty, ale s pocitem vnitřního klidu a s opálením, které mi záviděla i sousedka. Jenže ten klid se rozplynul hned, jak jsem otočila klíčem v zámku.
V bytě bylo ticho. A ne to příjemné, tiché ticho, co vítá po dlouhé cestě. Bylo to takové to ticho, co křičí. Něco je špatně. Instinktivně jsem věděla, že nejsem sama. Že tady něco… nebo někdo… je. Nebo byl. Vzduch byl jakoby nabitý, těžký, jako před bouří. Zapnula jsem světla, jedno po druhém, a prohlížela si místnosti. Všechno se zdálo být na svém místě. Až na jeden detail, který mi okamžitě padl do oka.
Na kuchyňském stole, uprostřed úhledně srovnaných účtenek a letáků, které jsem si před odjezdem nachystala k vyřízení, ležel papírek. Složený na čtvrtiny, jako ty tajné vzkazy, co si děti posílají pod lavicí, když učitelka nedává pozor. Moje srdce poskočilo. Kdo by mi nechal vzkaz v mém bytě? A proč? Natáhla jsem ruku a pomalu, s narůstající úzkostí, papírek rozložila. Písmo bylo úhledné, psané černou fixou. A ta tři slova mi vrazila dech a způsobila, že mi krev ztuhla v žilách. „Už jsem tě nemohl čekat.“
V tu chvíli se mi zastavil svět. V mé hlavě se rozjelo tisíc scénářů, jeden děsivější než druhý. Zloděj? Ale nic nechybělo, ani moje sbírka magnetek z dovolených! Bývalý partner? Ale s tím jsem se rozešla před lety a v dobrém, a navíc, on by mi spíš poslal esemesku, než papírek. Duch? No tak na to fakt nejsem, ale v tu chvíli jsem byla ochotná uvěřit čemukoli. Myšlenky se mi honily hlavou jako splašené, zrychleně jsem dýchala a cítila, jak se mi do dlaní vkrádá studený pot.
Vzala jsem telefon a chtěla volat policii. Pak jsem se zarazila. Co jim řeknu? Že jsem našla záhadný vzkaz, který nedává smysl, a že se bojím? To znělo jako zápletka z béčkového hororu, kde bych byla první obětí. Místo toho jsem si nalila sklenici vody a zkusila se uklidnit. Muselo to mít nějaké logické vysvětlení. Ale jaké? Bylo to jako hádanka, kterou někdo položil, aby mě dovedl k šílenství.
Prošla jsem byt znova, tentokrát pečlivěji, s baterkou v ruce, jako bych hledala stopy po nějakém neviditelném vetřelci. Skříně, šuplíky, pod postelí, dokonce i v lednici, jestli tam náhodou nezůstala nějaká stopa po nezvaném hostovi. Nic. Všechno, jak jsem to opustila. Jen ten papírek na stole. S tím prokletým vzkazem. „Už jsem tě nemohl čekat.“ Čekat na co? Na koho?
Najednou mi zrak padl na něco, co jsem předtím přehlédla. Malý, lehký rýhanec na starožitné skříni v obýváku. Nic velkého, sotva znatelné, ale v tu chvíli mi to připadalo jako důkaz zločinu. Dalo mi to pocit, že jsem na stopě. Někdo tu byl. Někdo, kdo se pokoušel něco najít, nebo něco skrýt. Ale co? A proč zrovna teď, když jsem byla pryč na dovolené?
Celou noc jsem skoro nespala. Každý zvuk mi naháněl husí kůži. Představovala jsem si stíny tančící na zdi, slyšela jsem šepoty, které tam nebyly, a každé zavrzání podlahy mi připadalo jako kroky. Ráno jsem vypadala jako zombie, ale pocit, že musím záhadu rozluštit, byl silnější než únava. Byla to otázka mého klidu, mého pocitu bezpečí ve vlastním domově.
Rozhodla jsem se pro radikální krok. Zavolala jsem kamarádce, detektivce amatérce, se kterou jsme v dětství luštily záhady se ztracenými hračkami a zmizelými sušenkami. Popsala jsem jí celou situaci, včetně děsivého vzkazu. První co řekla? „Máš doma zvíře?“ Neměla jsem. Pak se zasmála. „Nebo máš tajného ctitele s kuriózním smyslem pro humor, co se vloupal do tvého bytu?“ To už jsem se musela pousmát i já.
Vzala jsem si volno v práci a pustila se do pátrání. Procházela jsem každý kout bytu, hledala cokoliv, co by mi pomohlo. A pak to přišlo. Pod botníkem v předsíni jsem našla… účtenku z pizzerie. Ze dne, kdy jsem odjela na dovolenou. A na ní byla propiskou napsaná poznámka: „Čekal jsem 30 minut. Pizza studená. Už jsem tě nemohl čekat.“
Smíchy jsem se málem udusila. Celá ta hrůza, všechny ty děsivé scénáře, a nakonec to byl jen frustrovaný doručovatel pizzy, který mi zanechal dramatický vzkaz. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem si uvědomila, jak snadné je nechat se unést fantazií a strachem. A jak někdy stačí jeden banální detail – jako zapomenutá objednávka pizzy – aby se z obyčejného večera po dovolené stala záhada hodná Sherlocka Holmese. A ta účtenka? Tu si schovám. Jako připomínku, že život je plný překvapení, a že někdy je ta nejjednodušší odpověď ta správná. A hlavně, že příště si budu radši vybírat ověřené pizzerie, které nezanechávají tak dramatické zprávy.
