Článek
Představte si to: plánujete událost, na kterou se většina lidí připravuje měsíce, ne-li roky. Rozesílají pozvánky, ochutnávají dorty, vybírají barvu ubrousků. A vy? Vy si jen tak mimochodem řeknete: „Co kdybychom to prostě nikomu neřekli?“ Přesně takhle se zrodil náš geniální plán. Utajit svatbu. A můžu vám říct, byla to ta nejlepší, nejvtipnější a nejméně stresující akce našeho života.
Když jsme s partnerem, teď už manželem, točili kolem dokola myšlenku svatby, vždycky nás přepadla panika. Představy o seznamu hostů, co by se roztáhl až do nekonečna, o nutnosti uspokojit tetičky z pátého kolena, a o tom, jak se na nás všichni dívají, jestli už konečně budeme „oficiální“. To všechno nám bralo vítr z plachet. Jsme spíš introverti, co milují klid a mír, a představa obřího cirkusu s námi v hlavní roli nám způsobovala noční můry. A pak to jednoho večera přišlo, jako blesk z čistého nebe. „Co kdybychom se prostě vzali, a nikomu to neřekli?“
No a začalo to. Ta nejzábavnější konspirační teorie, do které jsme kdy byli zapojeni. Najednou se z nás stali mistři kamufláže a dezinformací. Všechny naše hovory s rodinou a přáteli se změnily v minové pole. „Co děláte o víkendu?“ – „Ále, klasika, úklid, nakupování, možná zajdeme do kina…“ Přitom v tu dobu už jsme tajně vybírali termín na matrice a zjišťovali, kolik svědků je potřeba (a kde je vzít, když nesmíte nikomu nic říct). Bylo to jako hrát ve špionážním filmu, kde hlavní odměnou je manželství.
Den D se blížil a my byli nervózní jako děti před Vánocemi, jen s tím rozdílem, že jsme museli předstírat naprostou nudu. „Dneska je nějaký divný vzduch, že jo?“ ptala jsem se maminky, zatímco jsem si v duchu představovala, jak si za pár hodin navléknu svatební šaty. Ty svatební šaty! Vybrala jsem si takové, aby se daly schovat do batohu a vypadaly jako „jen takové pěkné letní šaty“, kdyby se někdo zeptal. Žádná vlečka, žádná princeznovská róba. Praktičnost nade vše, obzvlášť když hrajete tajnou agentku.
Naše svědkyně, dvě nejbližší kamarádky, byly do naší „operace“ zasvěceny až na poslední chvíli. Jejich reakce? Od šoku přes hysterický smích až po slzy dojetí. A pak hned následovala přísaha mlčenlivosti. Věděly, že je to pro nás důležité, a vzaly to s neuvěřitelnou vážností a humorem zároveň. Bylo to jako schůzka tajné sekty, kde místo rituálních obětí plánujeme, jak se vyhnout povinnému tanci strýce Františka.
Samotný obřad? Krásný, dojemný a hlavně – náš. Žádný stres z toho, kdo kde sedí, jestli má někdo dost jídla, nebo jestli se tetička s babičkou už zase hádají o politice. Jen my dva, dvě naše kamarádky a matrikářka, která už zjevně viděla všechno. Podepsali jsme papíry, vyměnili si prstýnky, řekli si „ano“ a bylo to. Hotovo. Byli jsme manželé. A nikdo o tom nevěděl! Ten pocit úlevy a radosti byl nepopsatelný.
Následné dny byly plné tichého, interního veselí. Každé „Ahoj, jak se máš?“ se stalo tajným vtipem. „Mám se skvěle, právě jsem se vdala, ale nikomu to neříkej!“ chtěla jsem křičet, ale jen jsem se usmívala a odpovídala něco o počasí. Bylo to jako mít malé, sladké tajemství, které vás hřeje u srdce. Samozřejmě, nastal ten moment, kdy jsme to museli prasknout. A to byla ta nejlepší část!
Vybrali jsme si večer, kdy jsme měli rodinnou večeři. Předali jsme rodičům zarámovanou fotku z obřadu. Jejich reakce? Nejdřív nechápavý výraz, pak zvětšující se oči a nakonec výbuch smíchu a gratulací. Maminka se zeptala, jestli to je nějaký vtip, a tatínek se chvíli bál, jestli jsme se náhodou nevzali narychlo kvůli nějaké „šťastné události“. Vysvětlili jsme jim to. A reakce přátel? Ti nejbližší si klepali na čelo a říkali, že jsme blázni, ale s obdivným úsměvem. Ti vzdálenější byli překvapení, ale většina to vzala s lehkostí.
Nakonec to bylo to nejlepší rozhodnutí. Ušetřili jsme si hromadu stresu, peněz a vysvětlování. Naše svatba byla jen naše, bez nucených kompromisů a bez davů. Byla to malá, intimní oslava lásky, přesně tak, jak jsme si přáli. A ten pocit, že jsme to zvládli utajit? K nezaplacení. Jestli se někdy rozhodnete vzít se, zkuste to. Možná zjistíte, že ta největší zábava je v tom, když se o tom nikdo nedozví. Alespoň ne hned. A pak si užijete ten šok na tvářích vašich blízkých, když jim s úsměvem oznámíte: „Mimochodem, jsme svoji.“ A to je vážně k nezaplacení.
