Článek
Na wellness víkend v Polsku jsem se těšila jako na smilování. Představovala jsem si voňavé bylinkové koupele, relaxační masáže a ticho, které by mi konečně pročistilo hlavu od všech těch starostí. Po hektickém měsíci v práci to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Našla jsem si na internetu penzion, který se tvářil jako oáza klidu s bazénem a saunou, a hned jsem si ho zarezervovala. Všechno vypadalo idylicky. Až moc.
Vyrazila jsem brzy ráno, plná optimismu. Cesta ubíhala celkem v pohodě, polské silnice byly kupodivu lepší, než jsem čekala. Když jsem se blížila k cíli, navigace mě zavedla na nějakou podivnou odbočku. Místo malebné vesničky s lázeňským domem jsem se ocitla na prašné cestě lemované stromy. „Zvláštní, ale třeba je to nějaká zkratka k tomu tichu,“ říkala jsem si. Pak jsem uviděla ceduli. Velkou, rezavou ceduli s nápisem „Motel u Janka – parking dla tirów“.
Můj žaludek se stáhl. To snad ne. Vždyť jsem si rezervovala wellness! Zkontrolovala jsem adresu v navigaci a pak i na potvrzení rezervace. Adresa seděla. Jenže místo luxusního penzionu s bazénem jsem stála před obrovskou budovou, která vypadala jako kulisa z béčkového hororu o kamioňácích. Kolem parkovalo snad padesát tiráků, z nichž se valil dým a zněla podivná hudba. Vzduch voněl po naftě, spálených brzdách a něčem, co jsem nechtěla identifikovat.
Vystoupila jsem z auta a snažila se vypadat statečně. V recepci, která vypadala spíš jako bar, seděl pán s mastnými vlasy a kouřil. „Dzień dobry,“ řekla jsem nesměle. „Mám rezervaci na wellness.“ Pán se na mě podíval, jako bych spadla z Marsu. Pak se rozchechtal. „Wellness? Tady? Tady máme jen pivo a klobásu, paní. A pokoje pro řidiče.“ Došlo mi to. Omyl. Velký, obrovský omyl.
Ukázalo se, že jsem si spletla název ulice. Místo „Kwiatowa“ jsem zadala „Kwitowa“. Jeden jediný překlep a moje wellness se změnilo v ubytovnu pro kamiony. Bylo mi do breku, ale zároveň jsem se musela smát. Tohle se prostě může stát jen mně. Vzhledem k tomu, že už bylo pozdě a nechtělo se mi hledat nic jiného, rozhodla jsem se, že to prostě zkusím. „Máte volný pokoj?“ zeptala jsem se. Pán se usmál a podal mi klíče od pokoje číslo 7.
Pokoj byl… no, byl. Postel, skříň, televize, která chytala jen polské kanály a koupelna, která pamatovala lepší časy. Z okna jsem viděla jen parkoviště s kamiony. Místo šumění potoka jsem slyšela vrčení motorů a občasné troubení. Místo vůně bylinek jsem dýchala výfukové plyny. Večeře v restauraci byla zážitek. Objednala jsem si klobásu s hranolkami a k tomu pivo. Kolem mě seděli jen samí kamioňáci, kteří na mě zvědavě koukali. Jeden z nich, obrovský chlap s plnovousem, mi dokonce nabídl cigaretu. Odmítla jsem.
Noc byla krátká. Usnout se mi podařilo až nad ránem, když utichl hluk z parkoviště. Ráno jsem se probudila s pocitem, že jsem spala v kamionu. Místo snídaně s čerstvými džusy jsem si dala kávu, která chutnala jako nafta, a starý rohlík. Rozhodla jsem se, že už ani minutu nezůstanu. Zaplatila jsem a s úlevou nasedla do auta.
Cesta domů byla plná zamyšlení. Místo relaxace jsem zažila něco, co bych si nikdy ani nepředstavovala. Ale víte co? Nebylo to tak špatné. Potkala jsem zajímavé lidi, ochutnala „pravou“ polskou klobásu a hlavně – mám historku, kterou budu vyprávět ještě vnoučatům. Sice jsem se neopálila a neměla žádnou masáž, ale zažila jsem dobrodružství. A to se taky počítá. A příště? Příště si adresu ověřím třikrát. A možná si vezmu i špunty do uší. Jen tak pro jistotu.
