Článek
Všechno začalo klasicky. Přišla jsem včas, oblečená v tom nejlepším, co můj šatník nabízel pro korporátní prostředí – elegantní kostýmek, decentní šperky, a ano, pečlivě nanesený make-up. Nechci říkat, že jsem vypadala jako z titulní strany Vogue, ale cítila jsem se sebevědomě a připraveně prodat své dovednosti. Koneckonců, šlo o pozici, kde se hodně pracuje s klienty, takže reprezentativní vzhled je vnímán jako plus. Měla jsem v hlavě pečlivě připravené odpovědi na každou záludnou otázku, co si na mě personalisté vymyslí.
Pohovor probíhal hladce. Představila jsem se, mluvila o svých zkušenostech, o svých silných stránkách, o tom, jak skvěle ovládám Excel (a to je, věřte mi, moje superschopnost). Dva pánové a jedna dáma z oddělení lidských zdrojů si dělali poznámky, kývali hlavami, občas se usmáli. Cítila jsem, že se mi daří. Že jsem udělala dobrý dojem. Dokud nepřišla ta osudová otázka.
„Slečno,“ začala jedna z dam z oddělení lidských zdrojů, hlasem až příliš sladkým, „máte velmi výrazný make-up. Opravdu krásný.“ Už jsem se chystala poděkovat, když pokračovala: „Ale myslíme si, že byste se měla méně malovat. Pro tuto pozici je důležitá přirozenost. Kolegům by to mohlo… vadit.“ Ticho. To ticho v místnosti by se dalo krájet. V mé hlavě se roztočil kolotoč myšlenek. Cože? Vadit? Můj make-up?
Podívala jsem se na ně. Pak na mé lehce kouřové líčení očí, na decentní rtěnku. Opravdu to bylo "příliš"? Vždyť jsem se snažila vypadat profesionálně a upraveně! Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horkost, ale zároveň se ve mně probouzel ten můj vnitřní ďáblík, co má rád absurdní situace. Mám se omluvit za svůj obličej? Za to, že se mi líbí líčení?
Chvíli jsem mlčela. Snažila jsem se najít slova, která by byla adekvátní k situaci, která byla tak absurdní, že se jí skoro nešlo věřit. A pak mi to došlo. Musím to vrátit s humorem a logikou, ne s emocemi. „Promiňte,“ řekla jsem, hlasem klidným, ale s náznakem ironie, „ale co má mé líčení společného s Excelem?“
Všichni v místnosti ztuhli. Včetně šéfa oddělení , který do té doby jen tiše seděl. Ta dáma, co mi „radila“, na mě zírala s otevřenou pusou. Bylo vidět, že na takovou otázku není připravená. Že čekala buď trapné mlčení, nebo omluvné koktání. Ale ne otázku, která by ji přiměla zamyslet se nad relevancí make-upu pro tabulkový procesor.
„No… nic,“ vyhrkla nakonec. „Ale… jde o dojem. Profesionální dojem.“ „A myslíte, že bez make-upu bych působila profesionálněji?“ zeptala jsem se. „Že by mé excelové tabulky byly přesnější, mé prezentace jasnější, a mé analytické schopnosti by se zázračně zlepšily, kdybych si nedala řasenku?“ V místnosti zavládlo naprosté ticho. Dva pánové z komise se na sebe dívali a snažili se potlačit úsměvy.
Nakonec šéf oddělení zakročil. „Myslím, že slečna má pravdu,“ pronesl. „Vzhled je samozřejmě důležitý, ale klíčové jsou dovednosti a zkušenosti. A ty se, jak vidím, slečno, máte.“ Pak se na mě podíval a s lehkým úsměvem dodal: „A musím uznat, že na Excel jste zjevně expertka.“
Pohovor pak pokračoval v normálním duchu, ale atmosféra už byla jiná. Uvolněnější, a já jsem cítila, že jsem si vydobyla respekt. Když jsem odcházela, ta dáma z oddělení lidských zdrojů se na mě podívala. Tentokrát bez úšklebku, spíš s lehkým úsměvem. „Děkuji,“ řekla jsem. „A přeji hezký den.“
Celá tahle situace mi připomněla, jak absurdní dokáží být předsudky a jak se občas snažíme vtěsnat lidi do nějakých škatulek. A jak důležité je umět se za sebe postavit, s grácií a s humorem, i když je to na pohovoru, kde byste měli být spíš zticha a poslouchat. Ten den jsem si uvědomila, že moje nejlepší zbraň není jen perfektní životopis, ale smysl pro humor a schopnost se nenechat vyvést z míry.
