Článek
Minulou sobotu jsme slavili narozeniny mého švagra. Všechno bylo připravené – oběd, výzdoba, svíčky, dokonce i playlist s hudbou, která nikoho neurazí. Jedinou věcí, která zbývala dořešit, byl dort. Zdálo by se, že to je maličkost. Jenže kdo někdy řešil dort v rámci rodiny, ten ví, že se v tom skrývá víc diplomacie než v Radě bezpečnosti OSN.
Švagr měl jasno: „Chci čokoládový.“ Kývl jsem. Čokoládový dort je jistota – chutná většině lidí, vypadá luxusně a na fotkách se krásně vyjímá. Jenže v té chvíli jsme zapomněli na jeden drobný detail: tchyně má k čokoládě vztah asi jako upír k česneku.
Když jsme jí oznámili, jaký dort bude, zarazila se. „Prosím?“ zopakovala tónem, který by se dal použít, kdybych jí sdělil, že dort bude z cementu. „Já čokoládu nesnáším. To je hořký, těžký a na oslavu úplně nevhodný. Měli bychom dát něco lehkého, ovocného.“
Zkusil jsem navrhnout kompromis: „Můžeme přece udělat ještě ovocný koláč k tomu.“ Myslel jsem, že to uklidní situaci. Jenže tchyně se okamžitě pustila do připomínání všech minulých oslav, kde prý čokoláda „kazila žaludek celé rodině“. Tchán jen mlčel a vyhýbal se očnímu kontaktu.
Nakonec do debaty vstoupil s nečekanou odvahou: „Já mám čokoládu rád.“ Řekl to tiše, ale dost hlasitě na to, aby to tchyně slyšela. Podívala se na něj takovým způsobem, že jsem měl strach, že dort oslavíme bez něj.
Švagr se snažil bránit: „Je to moje oslava a jednou za rok bych chtěl dort, který mám rád.“ To bylo logické, ale logika je v rodinných debatách často k ničemu. Tchyně nadále trvala na tom, že čokoládový dort je „zbytečně těžký“ a „nikomu nebude chutnat“.
Navrhl jsem poslední možnost: „Co kdyby byl dvoupatrový – jedno patro čokoládové, druhé vanilkové s ovocem?“ Myslel jsem, že jsem přišel s geniálním řešením. Jenže tchyně odmítla i to: „Patra se nemíchají. To je… no, prostě ne.“
Nakonec švagr rozhodl: „Bude čokoládový. Tečka.“ Bylo cítit, že téma je u konce – alespoň dočasně.
Oslavný den začal skvěle. Oběd byl výborný, smích se rozléhal místností a všichni vypadali spokojeně. Až do chvíle, kdy přišel okamžik dortu.
Dort byl nádhera. Třípatrový čokoládový sen, zdobený malinami a lesklou polevou. Všichni jsme obdivovali cukrářské mistrovství. Všichni kromě tchyně, která na dort pohlédla, jako by někdo na stůl položil zrezivělý motor.
„Tak tohle teda ne,“ pronesla, když jsem vzal do ruky nůž. Položila příbor, vstala, popadla kabelku a dodala: „Já čokoládu nesnáším. A na oslavě, kde podávají tohle, já teda nebudu sedět.“
A odešla.
Nikdo se ani nepokusil jí bránit v odchodu. V místnosti nastalo ticho, ve kterém by bylo slyšet padnout malinové zrníčko na talíř. Všichni jsme seděli, trochu v rozpacích, trochu v očekávání. Švagr jen pokrčil rameny: „Nechte ji být. Já chci dort.“
Tak jsme jedli dort. A byl výborný. Čokoláda byla jemná, krém hladký, maliny dodávaly kyselý kontrast. V tu chvíli nikdo neřešil, kdo u stolu chybí. Jen se opatrně vyhnulo téma, které mohlo tchyni vyvolat znovu – tedy slovo začínající na „č“.
Asi po třech hodinách, když už dort byl snědený napůl a káva tekla druhým kolem, se tchyně vrátila. Vešla do místnosti s neutrálním výrazem, jako by se před chvílí jen šla projít. Nikdo nekomentoval její nepřítomnost. Nikdo se neptal, kam šla. Ona neřekla nic. Sedla si, nalila si čaj a začala mluvit o tom, že letos krásně rostou rajčata.
Oslava pokračovala, jako by se nic nestalo. Ale od té doby platí nepsané pravidlo: slovo „čokoládový“ se na rodinných akcích nevyslovuje. Pokud má někdo chuť na tenhle druh dezertu, mluvíme jen o „C-variantě“ nebo „dortu tmavšího odstínu“.
A já jsem si z toho odnesl ponaučení: při výběru dortu na rodinnou oslavu nejde ani tak o dort, jako o politiku. Vždycky je dobré mít záložní plán – třeba skrytý ovocný koláč v lednici. A především je potřeba si pamatovat, že oslavy jsou o tom, aby všichni měli pocit, že jejich názor má váhu. I když ten názor zní: „Čokoládu nikdy.“
Od té doby, kdykoli vidím v cukrárně čokoládový dort, usměju se. Ne proto, že bych si ho chtěl koupit, ale protože mi připomene, jak jeden dort dokázal rozvířit emoce, rozdělit rodinu a zase ji spojit – a jak nakonec stejně všichni odcházeli s plným žaludkem a historkou, na kterou budeme ještě dlouho vzpomínat.
