Článek
Když pan Vávra vyvěsil inzerát na prodej staré dubové skříně, rozhodně nečekal, že tím otevře starý kriminální případ. Skříň stála léta ve sklepě, zavalena zavařeninami a vzpomínkami na tetičku Emílii, která ji kdysi přivezla „z Německa“. Prý tam měla známého a nábytek dostala za babku. Nikdo to nikdy moc neřešil – prostě kus těžkého, bytelně vyhlížejícího harampádí.
Až jednoho dne se Vávrovi rozhodli, že vyklidí sklep. Děti odrostly, vnuci už nechtěli marmelády, a paní Vávrová začala tlačit na „generální očistu“. Vávra skříň nafotil, nahrál na online bazar a přidal popisek:
„Starý, ale kvalitní nábytek, pravý dub, 60.–70. léta, dovezen z Německa. Cena dohodou.“
Za dva dny ho kontaktoval místní novinář, že by chtěl napsat článek o lidech, kteří dávají nový život starému nábytku – „taková retro série do víkendového vydání“. Vávra kývl. Noviny vyšly, fotka se skříní a úsměvem od ucha k uchu zaplnila malý sloupek v sekci „Lidé z kraje“.
A pak to přišlo.
Telefon zazvonil o dva dny později. Hlas na druhém konci byl klidný, ale rozhodný.
„Dobrý den, viděl jsem váš článek v novinách. Ta skříň… je moje. Byla ukradená v roce 1983.“
Vávra se zasmál, nejdřív si myslel, že je to nějaký vtip. Ale volající muž, jistý pan Bednář, mu do telefonu začal popisovat skříň do posledního detailu – včetně drobného vyřezávaného znaku na vnitřní straně dveří, který si Vávra ani nevšiml.
Pan Bednář tvrdil, že šlo o rodinné dědictví. Skříň zmizela při vloupání do jejich statku v osmdesátých letech a od té doby po ní nebylo ani stopy. Loupež nikdy nebyla vyřešena – a tehdy se spekulovalo, že zloději vše prodali dál přes černý trh. Bednář dodal, že fotku z novin ukázal své sestře, a oba si byli jistí. „To je ona. Tuhle věc jsme doma měli celé dětství.“
V tu chvíli už Vávra vtipy odložil. Zaskočený, ale férový člověk, pozval Bednáře, aby se přijel podívat. Muž přijel s malým albem, ve kterém byly staré fotky jejich obývacího pokoje – a na třech z nich byla jednoznačně vidět ona skříň, v celé své kráse, obklopená svícny, knihami a tehdy ještě funkční televizí značky Tesla.
A tak stál Vávra v garáži, koukal na skříň a na staré fotky, a došlo mu, že ten „německý nábytek z výhodné koupě“ možná vůbec nebyl tak nevinný, jak si myslel.
„Samozřejmě že vám ji vrátím,“ řekl bez zaváhání. Bednář mu chtěl nabídnout alespoň nějakou kompenzaci, ale Vávra jen mávl rukou. „Já ji dvacet let používal na kompoty. Jestli tohle má být zločin, tak mě zavřete za zabití ovoce.“
Když Bednář skříň odvážel, oba muži se rozloučili překvapivě srdečně. Vávra se smál, že aspoň má konečně historku, kterou trumfne všechny řeči u rodinného oběda. A Bednář, i když dojatý, mu ještě z auta zakřičel: „Kdyby se u vás objevila i naše stará komoda, dejte vědět!“
O pár dní později napsal novinář z regionálního listu nový článek – tentokrát už ne o retro nábytku, ale o náhodě, která po čtyřiceti letech spojila dva neznámé muže a přivedla ztracený kus rodinné historie zpět domů.
A Vávrovi? Těm se ve sklepě od té doby říká „detektivní oddělení“. A pokaždé, když něco najdou a chtějí vyhodit, paní Vávrová nejdřív zvedne obočí:
„Radši to nejdřív dej na bazar. Třeba to někomu chybí už od revoluce.“