Článek
Byl ten typ rána, kdy se všichni tváří, že je venku slunce, ale uvnitř domu panuje bouře. První den školy – čas očekávání, nervozity a taky… sourozeneckých válek. Moje dvě děti, osmiletý Tomáš a šestiletá Eliška, se postavily proti sobě jako dva generálové, kteří právě zjistili, že jejich bitevní pole má jen jednu lavici vedle učitele.
U snídaně to začalo nevinně. „Já chci sedět vpředu, abych všechno viděl,“ prohlásil Tomáš, zatímco šrouboval do chleba máslo. „Ale já chci sedět vedle tebe, abychom mohli spolu kreslit,“ odvětila Eliška, a já jen přikývla, protože jsem věděla, že to bude začátek dne plného dramat.
Když jsme dorazili do školy, napětí bylo hmatatelné. Tomáš si vyhlédl lavici u okna a hned ji „rezervoval“ svým batůžkem. Eliška se však postavila před lavici a prohlásila: „Tohle je moje místo! Viděla jsem ho ve snu!“ Manžel, který mě doprovázel, se snažil situaci zachránit: „Holčičko, můžeš sedět vedle někoho jiného.“ Jenže Eliška se rozhodla, že kompromis neexistuje.
Učitelka, mladá a usměvavá, přišla a snažila se situaci uklidnit. „Tak, děti, pojďme se posadit podle seznamu.“ Tomáš a Eliška se na sebe podívali jako dvě kočky, které jsou připravené na souboj. „Seznam? Já neuznávám seznam!“ vykřikl Tomáš, zatímco Eliška s hlasem plným odhodlání pronesla: „Já taky ne!“
První hodina matematiky se proměnila ve strategickou hru. Tomáš se snažil přesvědčit Elišku, že sedět vpředu je životní priorita. Eliška se bránila všemi prostředky – od jemného kopání nohama až po šikovné odkládání svých věcí přesně tam, kam si Tomáš chtěl položit sešit. Já seděla v rohu učebny a snažila se nesmát nahlas, i když každý pohled, každý pohyb, byl jako mini-komedie v živém vysílání.
Učitelka se snažila zapojit děti do výuky, ale každá otázka byla přerušena: „Paní učitelko, on mi sebral tužku!“ nebo „On sedí na mém místě!“ Po chvíli se zapojily i další děti, protože Tomáš a Eliška vytvořili jakýsi politický konflikt, který se rozšířil mezi spolužáky. Najednou bylo celé přední lavicové pásmo ve stavu tichého vzpoury.
Přestávka byla další epizodou. Děti venku na hřišti okamžitě vyhledávaly „své“ místa v řadě laviček a každý pokus o výměnu skončil dramatickým zvratem. Tomáš se snažil Elišku přesvědčit, že vidět ven z okna je nezbytné pro psychickou pohodu, zatímco Eliška tvrdila, že blízkost k němu je zásadní pro její kreativitu. A já s manželem jsme se jen smáli a přemýšleli, že naše děti právě přepsaly zákony fyziky i psychologie.
Druhá hodina přinesla nové strategie. Tomáš začal „blokovat“ lavici knihou a batůžkem, zatímco Eliška nasadila taktiku „roztahování rukou“, aby zabránila fyzickému přesunu. Učitelka se nakonec musela rozhodnout – a tak nastal zlom: sedět vedle Tomáše měla Eliška, ale pouze proto, že jí dovolili sedět „napůl vedle“, což byla kombinace diplomacie a humoru, kterou děti okamžitě přijaly… ale jen do chvíle, než přišla další otázka z matematiky.
Po obědě, když jsme vyzvedávali děti, Eliška nám nadšeně vyprávěla, že si nakonec vedle Tomáše seděla, ale on jí „musel půjčit gumu, kterou ztratil“ – což v jejím pojetí znamenalo „velké vítězství“. Tomáš pro změnu prohlásil, že získal „strategickou pozici u okna“, takže byl s výsledkem spokojen. A já si uvědomila, že první den školy se proměnil ve velký dramaticko-komický trénink diplomacie, strategie a tolerance – všechno během několika hodin.
Ten večer jsme doma seděli u večeře a děti s napětím a úsměvem přehazovaly detaily dne. Smáli jsme se situacím, které v učebně působily naprosto vážně, a já jsem si pomyslela, že první den školy není jen o učení, ale i o těch malých bitvách, které děti učí spolupracovat, vyjednávat a zároveň být sami sebou.
A tak skončil první den školního roku – napětí, hádky, strategie a nakonec smíření. Sourozenecká bitva o lavici se proměnila v malé vítězství pro všechny, i pro nás, rodiče, kteří jsme mohli odpočívat a pozorovat, jak naše děti poprvé čelí světu školy s humorem a odhodláním.
