Článek
Když se řekne pionýrský tábor, většina lidí si vybaví nástupy, branná cvičení, noční hlídky a nekonečné pochody. Ale pro nás, tehdejší náctileté, se tábor stával něčím víc. Byl to tajný inkubátor pro první lásky, nesmělé dotyky a šeptání pod stanovou plachtou, to vše pod bedlivým, ačkoliv často komicky neúspěšným, dozorem vedoucích.
Všechno začínalo už na nástupu. Oči skenovaly řady kluků a holek, hledaly se první sympatie. Kdo se na vás usmál? Kdo se tvářil tak trochu záhadně? Kdo měl ten nejlepší účes (na táborové poměry)? Netrvalo dlouho a vytvořily se první dvojice, ačkoliv jejich vztah spočíval převážně ve výměně plíživých pohledů přes jídelnu a nervózního přešlapování kolem sebe.
Největší drama se odehrávalo večer. Po táboráku, když se zhasly petrolejky a venku vládla tma, začínal ten pravý život. Plížení se ze stanů pod rouškou noci bylo rituálem. Dneska si to vybavím s úsměvem, ale tehdy to bylo napětí . Každé prasknutí větvičky, každý šustot listí – to vše mohlo znamenat odhalení a potupný návrat do spacáku. Cíl? Většinou to bylo tajné setkání u potoka, na paloučku nebo za budovou jídelny. A co se tam dělo? Většinou nic dramatického. Držení za ruku, nesmělé objetí, možná první, neohrabaná pusa. Ale ten pocit zakázaného ovoce z toho dělal dobrodružství tisíce a jedné noci.
Vedoucí o tom samozřejmě věděli. Nebyli úplně slepí. Když jste ve tři ráno slyšeli z lesa šepotání a pak viděli dva stíny vracející se ke stanům, nemuseli jste být Sherlock Holmes. Jejich reakce se ale lišila. Někteří to ignorovali, vzpomínajíce na svá vlastní táborová dobrodružství. Jiní byli neoblomní strážci mravnosti. A pak tu byli ti, kteří se snažili být nenápadní, ale byli tak nešikovní, že jejich „dozor“ byl spíše komediální vložkou.
Pamatuji si na jednu noc, kdy se dvojice Jana a Petr se snažili randit. Na hlídce byl tehdy vedoucí Pavel, dobrosrdečný, ale neuvěřitelně hlučný chlapík. Šel kolem s baterkou, která svítila jako reflektor a kašlal tak hlasitě, že by vzbudil i mrtvé. Jana a Petr se snažili schovat za keř, ale Pavel prošel kolem, zakašlal přímo vedle nich a pak se rozhlédl a řekl: „Nikdo tu není, klidně děcka dál chrápou.“ Bylo jasné, že je viděl, ale rozhodl se dělat, že ne. Tenhle typ „dozoru“ byl nakonec nejlepší.
Další velká scéna se odehrávala v jídelně. Když se sedělo u stolů, pohledy se míjely, jiskřilo se ve vzduchu. Holky si půjčovaly sůl jen proto, aby mohly prohodit pár slov s klukem od vedlejšího stolu. Kluky to zase nutilo „náhodou“ upustit lžíci, aby mohli zvednout pohled k objektu svého zájmu. Vedoucí tohle divadlo sledovali z dálky, občas si utahovali ze svých kolegů, když viděli, že někdo zase zčervenal.
Velké milostné dramata se odehrávala i na „důvěrných“ výletech. Vždycky se našel někdo, kdo se „náhodou“ ztratil s objektem svého zájmu, jen aby je pak vedoucí „náhodou“ našli, jak sedí na pařezu a drží se za ruce. Následovala přednáška o bezpečnosti a držení se skupiny, ale všichni věděli, o co jde.
Tyhle první lásky nebyly o velkých gestech nebo slibech na věky. Byly to prchavé okamžiky, nervózní smích a pocit, že se vám poprvé v životě otevírá celý svět. Bylo to o tom, jak se vám rozbušilo srdce, když jste ji viděli jít kolem, nebo jak se vám zamotal jazyk, když se na vás usmál. Táborové lásky byly nevinné, plné ostychu a především – pod přímým dozorem vedoucích, kteří často bojovali s vlastním pobavením.
Dnes se na to díváme s nostalgií a úsměvem. Tiše si přiznáváme, že i přes všechny regulace a snahy udržet nás „v lati“, si tábor stejně vždycky našel cestu, jak se stát místem pro první nesmělé city a romantické okamžiky. A ti vedoucí? Ti si možná tenkrát mysleli, že nás mají pod kontrolou. Ale my jsme věděli své. Ty hvězdy nad námi byly svědky mnoha táborových tajemství.
