Článek
Víte, po padesátce už člověk moc nečeká, že se mu život obrátí naruby. Máte své rituály, své zvyky, svůj klid. Většinou už jste si zvykli na to, že jste sami, nebo že máte kolem sebe děti a vnoučata. Ale pak se stane, že vám někdo (obvykle kamarádka s ďábelskými jiskřičkami
v očích) řekne: „A co takhle zkusit Tinder? Je tam spousta fajn chlapů v tvém věku!“ A vy se zasmějete. A pak si to zkusmo stáhnete. A zjistíte, že se řítíte do naprosto neznámého světa, kde pravidla píšou emoji a fotky z mládí.
Moje první setkání s Tinderem bylo… poučné. Představte si, že jste celý život randili tak nějak postaru. Seznámili jste se v práci, na tancovačce, přes známé. A najednou musíte „swipeovat“. Doleva, doprava. Jako kdybyste hráli nějakou hru, kde na vás vyskakují obrázky lidí, které máte posoudit během vteřiny. To mě ze začátku dost šokovalo. Kdo je to? Co chce? Proč má fotku s rybou? A proč jich tolik píše jenom „Ahoj“?
Vytvořit profil bylo utrpení. Co tam napsat? „Jsem milá žena po padesátce, ráda vařím a mám ráda klidné večery u televize“? To zní jako inzerát z doby kamenné. Měla jsem tam dát fotku, kde jsem vypadala o dvacet let mladší? Nebo tu, kde jsem si právě nacpala pusu šunkou? Nakonec jsem zvolila kompromis a fotku, kde se aspoň usmívám. A k tomu pár řádků, co by naznačovaly, že jsem normální člověk, co hledá taky normálního člověka. Žádné divočiny, žádné přehánění.
A pak to začalo. Zprávy. Zprávy od pánů. Někteří milí, někteří vtipní, někteří… zvláštní. Pán, co mi poslal fotku svého obličeje a pak fotku svých nohou. Pán, co chtěl okamžitě vědět, kolik vážím. Pán, co mi vyprávěl o své bývalé ženě. A já jsem si říkala, panebože, tohle jsem si snad nezasloužila. Měla jsem si radši zůstat u křížovek.
Ale pak se objevil on. Pan XY. Fotka normální. Žádná ryba. Žádné nohy. Jen úsměv. A zprávy, které dávaly smysl. Ptal se, co mám ráda, povídal o sobě. Byla to taková ta příjemná konverzace, která plyne, jako když si povídáte s někým u kafe. A pak přišla ta otázka. „Nešla byste na kávu?“
A teď to hlavní – první rande po padesátce. Vybírala jsem si oblečení snad hodinu. Co si vzít, aby to nebylo moc, ale ani málo? Abych vypadala elegantně, ale ne usedle? Uvědomila jsem si, že jsem nebyla na rande snad dvacet let. Ruce se mi potily, srdce mi bušilo jako puberťačce. Vždyť je to jen kafe, říkala jsem si. Ale pro mě to bylo jako skok padákem z letadla.
Když jsem ho uviděla v kavárně, usmál se. A já jsem si oddechla. Vypadal přesně jako na fotce. Žádné překvapení typu „tohle musí být jeho otec“. A konverzace? Ta plynula stejně přirozeně jako v chatu. Povídali jsme si o dětech, o cestování, o tom, jak se změnila doba. Zjistili jsme, že máme spoustu společného. Že se smějeme stejným věcem. A že i po padesátce se dá zažít něco nového, něco příjemného.
Není to pohádka. Není to láska na první pohled, s ohňostrojem a houslemi v pozadí. Ale je to fajn. Je to pocit, že život nekončí s určitým věkem. Že můžete objevovat nové lidi, nové zážitky. Že i když vás někdy ten Tinder donutí kroutit hlavou nad lidskou demencí, občas na něm najdete i něco milého.
A tak si říkám, ať si mladí swipeují. Já už vím, že i v důchodu se dá vyrazit na rande. Že se nemusíte bát zkusit něco nového, i když je to na první pohled trochu divné. A že ta druhá polovina života může být plná překvapení. Jenom se u toho nesmíte zbláznit. A hlavně – nesmíte zapomenout, že se to dělá kvůli vám a pro radost. A ne kvůli nějakým algoritmům nebo fotkám s rybami.
