Článek
Děda měl sedmdesátiny. V obýváku se nedalo hnout – na stole řízky, chlebíčky, bramborový salát, vedle v kuchyni plech koláčů, u gauče krabice s lahváči. Všichni křičeli přes sebe, babička běhala s tácem, a děda, jako čestný host, seděl v čele stolu a mumlal, že je to na něj moc rámusu.
Oslava šlapala podle plánu, dokud se neozval bratránek Honza. Ten byl v rodině známý jako věčný šprýmař – nikdy neodolal příležitosti udělat z něčeho cirkus. Tentokrát vytáhl z kredence starý dědův myslivecký klobouk, nasadil si ho a rozhlédl se po osazenstvu.
„Tak! Odteď jsem šerif téhle oslavy,“ prohlásil a bouchl do stolu. „Každý, kdo poruší pravidla, půjde za katr.“
Nejdřív se všichni smáli. Honza začal rozdávat „pokuty“: tetě za to, že si nabrala čtvrtou porci salátu, strýcovi za příliš hlasité politické názory, dokonce i dědovi, že prý už potřetí vypráví stejný vtip. Všichni to brali s nadhledem.
Jenže Honza měl v rukávu ještě trumf. Z kapsy vytáhl plastová dětská pouta, patrně ukořistěná synovci, a jal se zatýkat. Nejdřív to bylo legrační – přicvakl pouta sestřenici na ruce, pak strýci k madlu židle. Smích sílil. Ale když připoutal bratrance k topení a odmítal ho pustit, smích rychle vyprchal.
„Honzo, pusť ho!“ křičela teta, zatímco bratranec lomcoval rukou.
„Šerif nevyjednává!“ hulákal Honza s kloboukem nakřivo.
Začal chaos. Část rodiny tahala za pouta, další se snažila Honzu zpacifikovat, babička skoro plakala, že zničí topení. Děti výskaly: „Zatkněte i dědu!“ A uprostřed toho všeho seděl oslavenec, usrkával pivo a suše poznamenal: „Aspoň je zábava.“
Sousedi ovšem neměli stejný smysl pro humor. Z vedlejšího bytu se ozývalo bouchání do zdi a než se kdo nadál, stála před domem policejní hlídka.
Když se dveře otevřely, policisté našli rodinu v dokonalém zmatku. Jeden strýc klečel u topení a snažil se bratranci vysvobodit ruku, další teta držela Honzu za rameno a nadávala mu, že je nezodpovědný, děti se snažily dostat k poutům, aby si je taky vyzkoušely, a babička mezitím hystericky oprašovala ubrus, jako by návštěva policie byla něco, na co musí být domácnost perfektně připravená.
„Dobrý večer,“ řekl starší policista s mírným úsměvem, „co se tady děje?“
Honza, celý rudý, ale pořád v klobouku, zvedl ruku k pozdravu a pronesl: „Hlídám pořádek, pane… ehm… kolego.“
Nastalo ticho, které okamžitě vystřídal dusot smíchu. Strýc se rozchechtal tak, že spadl ze židle, děti se válely po koberci a i mladší z policistů se musel otočit, aby nebylo vidět, že se culí.
„Tak tohle slyším poprvé,“ povzdechl si starší policista a kývl na Honzu. „Šerife, a máte taky klíček od těch pout?“
Honza znejistěl. „No… ony jsou na zacvaknutí… klíček není.“
Ticho vystřídalo zoufalé výkřiky. Bratranec u topení nadával, že necítí ruku, teta začala policistům líčit, že Honza byl vždycky takový blázen, a babička s brekem nabízela koláče: „Dejte si aspoň, když už jste přijeli…“
Nakonec policisté vytáhli malé nářadí z auta a pouta přestřihli. Bratranec si mnul otlačené zápěstí, Honza se snažil tvářit, že to byl vlastně plánovaný „program večera“.
Policisté to celé uzavřeli jako nedorozumění a při odchodu jen doporučili: „Příště prosím méně hlučně. A žádné zatýkání.“ Sousedka u okna vypadala zklamaně, že nikoho nevedou v poutech.
Rodina zůstala stát v obýváku jako po bouři. Pak se děda zvedl, zvedl sklenici piva a zahlásil: „Tak přátelé, na zdraví! A díky Honzovi za to, že mám oslavu, o které se bude ještě dvacet let vyprávět.“
Všichni vyprskli smíchy a napětí bylo pryč. Honza si sundal klobouk, dostal pár pohlavků a slíbil, že příště přijde na oslavu jen s dortem, ne s pouty.
Ale stejně všichni tušili, že až bude mít někdo v rodině kulaté narozeniny, Honza zase něco vymyslí. A že i kdyby policie nepřijela, příběh se šerifem a pouty se už navždy stane součástí rodinné legendy.
