Článek
Vzpomínám si na sebe jako na malou holku s hlavou plnou snů a tělem, které už tehdy tak trochu naznačovalo, že se z něj žádná éterická víla nevyklube. Zatímco ostatní holčičky toužily být princeznami, já jsem měla jasno. Chtěla jsem být baletkou. Ne jen tak ledajakou, ale primabalerínou, co se vznáší po jevišti jako pírko, s labutími křídly a grácií, o které se jiným ani nesnilo.
Můj sen byl tak silný, že jsem ignorovala veškeré známky reality. A těch bylo požehnaně. Už ve školce jsem byla spíš takový malý slon v porcelánu. Když jsme hráli na víly a motýly, já jsem se spíš podobala nákladnímu vlaku v baletních piškotách. Moje pohyby byly… řekněme robustní. Zatímco ostatní dělaly ladné piruety, já jsem se otáčela s takovou vervou, že se země otřásala a div jsem nikoho nesejmula. S nataženýma rukama jsem vypadala spíš jako letadlo před startem než labuť.
Rodiče se mi to snažili opatrně naznačit. „Zlato, balet je krásný, ale… nejsi si jistá, že by tě víc bavilo třeba plavání? Nebo házená?“ Maminka to říkala tak jemně, že jsem to chápala jako povzbuzení. Jasně, že plavání, tam bych přece mohla trénovat ladné pohyby pod vodou! A házená? Tam bych mohla posílit nohy na špičky! Byla jsem nepoučitelná.
Přihlásili mě do baletu. V baletní třídě jsem byla suverénně největší. A nejméně ohebná. Zatímco ostatní drobné dívenky se protahovaly jako kočky, já jsem se potila, rudla a funěla. Dělat provaz? Pro mě sci-fi. Dotknout se špiček? Nemožné. Moje učitelka baletu, taková éterická bytost s přísným drdolem, se na mě dívala s lehkým zoufalstvím. Snažila se, to ano. Ale když mi říkala, abych „předvedla lehkost motýlího křídla“, já jsem spíš předváděla lehkost spadlého kamene.
Ostatní holky se mi potichu smály, ale já jsem to nevnímala. Byla jsem ve svém světě. Světě, kde jsem byla Giselle, tančící v měsíčním svitu, i když ve skutečnosti jsem byla Giselle, která se právě praštila o futra dveří, když se snažila projít. Každý krok, každé Grand jeté, i když vypadalo spíš jako výskok z rokle, pro mě bylo naplněním snu.
A pak přišla škola. Nová třída, noví lidé. A v té třídě seděl Franta. Franta nebyl žádný krasavec, ale měl něco v sobě. Byl vtipný, bystrý a tak trochu cynik. A já jsem se do něj, jako správná snílek, zamilovala. A samozřejmě, musela jsem se před ním ukázat jako ta budoucí primabalerína. Vyprávěla jsem mu o baletu, o Labutím jezeru, o mých neuvěřitelných pokrocích. On jen poslouchal, občas se usmál.
Jednou jsme byli venku na hřišti. Byla tam taková stará tyč, co se používala na cvičení. Já jsem se na ni pověsila a začala předvádět své baletní kreace. Zvedala jsem nohu, snažila se o piruety, prostě jsem se snažila být graciézní. Jenže s každým mým pokusem se tyč otřásala a já jsem se víc a víc zamotávala.
Franta se na mě chvíli díval, pak si odkašlal. „Hele, víš, ty jsi hrozně fajn holka, ale…“ Zastavil se, jako by vážil slova. „Ale na baletku nemáš stavbu těla. Víš, jsi taková… silná. Spíš jako takový boxer v sukni. A ty tvoje piruety, ty vypadají spíš jako když se někdo snaží vyhnout rozzuřenému sršni.“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Ne kvůli tomu, že mi to řekl. Ale kvůli tomu, že to byl Franta. Ten, do koho jsem byla zamilovaná. Kdo mi chtěl imponovat. A on mi řekl, že jsem jak boxer v sukni. Věděla jsem, že mi to říká bez obalu, ale s jistou dávkou upřímnosti. Viděl mě takovou, jaká jsem. Viděl, co rodiče i učitelka jen opatrně naznačovali. A on to řekl nahlas. Nahlas a bez obalu. A neřekl to s posměchem, ale s jakýmsi soucitným, možná dokonce lehce zamilovaným výrazem.
Moje baletní bublina praskla. Nebyl to žádný něžný pád. Byla to spíš exploze. Zpanikařila jsem, utekla domů a schovala se pod peřinu. Brečela jsem. Ne kvůli Frantovi, ale kvůli tomu, že se můj sen, moje životní touha, rozplynula jako pára nad hrncem. A že to řekl zrovna on.
Trvalo mi pár dní, než jsem se s tím srovnala. Ale paradoxně, Frantova upřímnost mi otevřela oči. Konečně jsem viděla sama sebe realisticky. Ne jako labuť, ale jako pořádně stavěnou holku, co by spíš než na špičkách, excelovala někde, kde je potřeba síla.
Přestala jsem chodit na balet. Místo toho jsem se přihlásila na atletiku. A víte co? Byla jsem dobrá! Běhala jsem, házela koulí, a moje „robustní“ stavba těla se ukázala jako výhoda. Franta se na mě začal dívat jinak. S uznáním. A pak… pak jsme spolu začali chodit. Ne kvůli baletu, ale kvůli tomu, že mě viděl takovou, jaká jsem. A já jsem ho za tu upřímnost začala milovat ještě víc.
A tak skončil můj baletní sen. S trochou hořkosti, ale s velkým ponaučením. Že někdy potřebujete někoho, kdo vám s láskou a upřímností rozbije iluze, abyste našli sami sebe. A že i když nejste labuť, můžete být skvělá v jiné disciplíně. Nebo prostě jen sama sebou. A to je někdy víc než jakákoli pirueta.
