Článek
Bylo to tak, jak to bývá. Objednala jsem si masáž, protože co si budeme povídat, záda už fakt volala SOS. Představovala jsem si tu idylku: tlumené světlo, relaxační hudba, ruce maséra, co rozpouští každý svalový uzlík. Prostě klasika. Jenže život, jak známo, má smysl pro humor a občas si pro vás připraví scénář, který by nevymyslel ani ten nejúchylnější scenárista.
Vešla jsem do dveří masážního salonu s pocitem blaha, který mě ještě ani nestihl ovládnout. Recepční mi s úsměvem, který naznačoval, že ví, co je život, podala klíček od skříňky a ukázala směr. Prošla jsem se chodbou, která voněla po eukalyptu a levanduli, což mě jen utvrzovalo v tom, že jsem na správném místě. „Dveře číslo tři,“ špitla jsem si pro sebe a s pocitem naprosté pohody se chystala vstoupit do chrámu relaxace.
Otevřela jsem dveře a vstoupila do místnosti. Tlumené světlo bylo, relaxační hudba hrála. A někdo tam ležel. Nahý. A ne, nebyla to figurína. Byl to živý, dýchající člověk. A co hůř, byl to někdo, koho jsem znala. A nebylo to tak, že bychom se znaly jen tak od vidění z tramvaje. Tohle byl někdo, s kým jsem občas prohodila pár slov na firemních večírcích, někdo, s kým jsem si občas dala kafe v kuchyňce. Prostě známý. A ležel tam, nahý jak Adam před vyhnáním z ráje, s prostěradlem zakrývajícím strategické partie, ale pořád dostatečně nahý, aby to bylo maximálně trapné.
Můj mozek se na vteřinu zasekl. Processing… Error… Reboot… Nic. Prostě prázdno. Stála jsem tam jako solný sloup, s otevřenou pusou a klíčkem od skříňky v ruce. Bylo to, jako bych se ocitla v nějaké zvrácené komedii, kde jsem bohužel hrála hlavní roli. Chtěla jsem se otočit a utéct. Chtěla jsem se propadnout do země. Chtěla jsem, aby mě pohltila ta levandulová vůně a vyplivla mě na pláži na Maledivách. Chtěla jsem cokoli, jen ne to, co se dělo.
Dotyčný, který se v tu chvíli tvářil, jako by ho právě vyrušili při meditaci nad smyslem života, na mě pomalu zvedl hlavu. A v tu chvíli nastalo to ticho, které je hlasitější než jakýkoliv křik. Ticho, ve kterém slyšíte tikat hodiny, ticho, ve kterém slyšíte, jak vám krev pulzuje v žilách. A hlavně, ticho, ve kterém si uvědomíte, že tohle se prostě neděje. Ale dělo.
„Ehm… pardon,“ vypadlo ze mě nakonec. Bylo to to nejoriginálnější, co jsem dokázala v danou chvíli vymyslet. Znělo to asi stejně inteligentně, jako když dítě poprvé řekne „bubu“. Masérka, která očividně zvyklá na různé situace, se snažila zachovat profesionální klid. S jemným úsměvem, který ale v očích skrýval pobavení, naznačila, že jsem si asi spletla místnost. No, to mi to fakt došlo!
Vycouvala jsem z místnosti, jako by mě pronásledovala roj vzteklých včel. Srdce mi bušilo jako splašený kůň a tváře mi hořely. Potkala jsem recepční, která mi tentokrát podala jiný klíček. „Dveře číslo čtyři, omlouváme se za záměnu,“ řekla s omluvným úsměvem. Já už jen kývla, neschopná slova. Byla jsem ráda, že jsem se vůbec udržela na nohou.
Když jsem se konečně dostala do správné místnosti, trvalo mi asi pět minut, než jsem se vůbec dokázala svléknout. Pořád jsem viděla před očima ten obraz, pořád jsem slyšela to ticho. Masáž byla nakonec úžasná, ale musím říct, že se mi celou dobu vybavoval ten nahý známý, a místo relaxace jsem se snažila nemyslet na to, jestli se mi náhodou neobjeví v nějaké noční můře. A co si budeme povídat, už vím, že příště si budu raději třikrát zkontrolovat číslo dveří. A možná si vezmu i nějaké ty klapky na oči. Jen pro jistotu.
