Hlavní obsah

Sousedka mě pomlouvala, že jsem líná. Netušila, že ji slyším přes stěnu

Foto: pixabay

Když jsem si myslela, že doma v klidu relaxuji, sousedka se postarala o nečekané drama. Netušila, že přes tenkou zeď slyším každé její slovo. A že ta slova byla o mně

Článek

Sousedé. Ach, sousedé. Někdy jsou požehnáním, jindy… no, jindy jsou prostě sousedé. Mám to štěstí, nebo smůlu, bydlet v bytě s poměrně tenkými zdmi. To znamená, že občas vím o dění u sousedů víc, než bych si přála. A oni o mém. Ale tohle, to byla jiná liga. Tohle byl poslech, který mi zvedl krevní tlak, ale nakonec i náladu.

Bylo jedno líné sobotní odpoledne. Víte, ten typ odpoledne, kdy si člověk konečně dopřeje zasloužený odpočinek po týdnu plném shonu. Já se povalovala na gauči, s knížkou v ruce a zbytky snídaně – což byla mimochodem pořádná porce palačinek – na stole. Venku poprchávalo, takže ideální den pro domácí nicnedělání. A pak se to stalo. Zpoza zdi se začaly linout hlasy. Hlasy mé sousedky a její kamarádky, která ji zjevně přišla navštívit na kafe a drby.

Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Obvyklé sousedské tlachání o počasí, slevách v supermarketu a bolavých zádech. Ale pak jsem zaslechla své jméno. A to už zbystřil i můj gaučový mozek. „A ta Lenka odvedle,“ začala sousedka hlasem, který byl na její poměry až nebezpečně tichý, ale přes zeď dokonale srozumitelný. „Ta je ale líná! Celé dny je doma, nic nedělá, jen se válí. Vždyť vidíš, jak má zatažené závěsy i v poledne! A ty rolety taky pořád dole. Kdyby aspoň šla s košem, ale ne, to nechá vždycky až na večer.“ Její kamarádka na to něco zamumlala, zřejmě souhlas.

Moje knížka najednou ztěžkla. Zbytky palačinek se mi začaly zvedat ze žaludku. Líná? Já? Celé dny se válím? V tu chvíli jsem měla chuť vstát, rozrazit dveře a vtrhnout k nim jako uragán s transparentem „Jsem pracující člověk, co má někdy nárok na odpočinek!“. Ale pak jsem se nadechla a rozhodla se pro jinou taktiku. Naslouchání.

Pokračovaly vesele dál. Probíraly, jak „evidentně pořád spím“, protože přece nemůžu být tak dlouho vzhůru, když ráno neslyší zvuky z mého bytu. Že si „určitě objednávám jenom rozvoz jídla“, protože nikdy necítí z mé kuchyně vaření. A že moje kytky na balkoně „vypadají nějak zvadle“, což je jasný důkaz, že jsem neschopná a líná se o ně postarat. Došlo to až tak daleko, že spekulovaly, jestli nejsem náhodou na podpoře, když mám tolik času se „válet“. Víte, to už je trochu moc.

Každá další pomluva mě sice štvala, ale zároveň i neskutečně bavila. Uvědomila jsem si, jak absurdní je, že si někdo dělá takové závěry o mém životě, aniž by o něm cokoli věděl. Můj líný den byl ve skutečnosti den, kdy jsem konečně doháněla spánkový deficit po několika náročných pracovních dnech. Rolety dole? Ano, protože mi vadí slunce přímo do očí při čtení. Koš večer? Jasně, protože chodím do práce, a ne každý den mám čas ho vynést hned ráno. A kytky? Ty prostě občas zvadnou, ať se člověk snaží sebevíc.

Věděla jsem, že je musím nějak zarazit, nebo alespoň pobavit. Tak jsem vymyslela plán. Tiše jsem se zvedla z gauče a zamířila do kuchyně. S maximální hlučností jsem otevřela skříňky, bouchala hrnci a pánvemi, jako bych vařila hostinu pro celou armádu. Pak jsem zapnula mixér a nechala ho běžet déle, než bylo nutné. Pak jsem hlasitě zazpívala oblíbenou písničku z rádia – trochu falešně, ale s elánem.

Zpoza zdi najednou utichly hlasy. Slyšela jsem jen tlumené šeptání. Věděla jsem, že se jim zjevně zhroutil svět o mé „líné existenci“. A pak jsem udělala poslední tah. Vzala jsem velký koš, demonstrativně jsem ho táhla po podlaze směrem ke dveřím a s hlasitým „Uff, to je ale těžký koš!“ jsem ho odnesla. Když jsem se vrátila, slyšela jsem, jak sousedka něco mumlá, ale už ne o mně. Drby byly pryč.

Od té doby mám občas pocit, že se sousedka chová trochu jinak. Zdraví mě s větším respektem, a dokonce jsem ji jednou viděla, jak si nervózně odkašlala, když jsem šla kolem. Možná si uvědomila, že tenké zdi jsou obousměrné. A možná pochopila, že soudit lidi jen podle toho, co vidíme nebo slyšíme, není zrovna nejlepší nápad. Já jsem se každopádně poučila, že někdy je nejlepší odpovědí na pomluvy pořádná dávka humoru a hlučných domácích prací. A taky to, že občas je vážně lepší nechat ty rolety zatažené. Jen tak pro klid duše. A pro klid sousedů.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz