Článek
Novákovi byli moderní rodina. Hotovost nosili v peněžence jen tak symbolicky – dvě stovky, aby měli na parkování nebo pro babičku na křížovky. Jinak jeli všechno kartou. „Bezkontaktní“ se pro ně stalo kouzelným zaklínadlem – píp a hotovo.
Jedno páteční odpoledne seděli doma a rozhodli se objednat pizzu. Našli si nový podnik, který měl lákavou akci: dvě pizzy za cenu jedné, když zaplatíš předem kartou. Syn Honza se hned vrhl k počítači a s rychlostí profesionála naklikal objednávku. Na obrazovce vyskočila stránka s platební bránou, která vypadala důvěryhodně – no, skoro důvěryhodně.
„Hele, to je jiná než obvykle,“ podotkla maminka. „Má takový divný logo.“
„Ale mami,“ odmávl to Honza, „to bude jen jiný poskytovatel. Všichni používají něco jinýho.“ A tak zadali číslo karty, datum platnosti i ten tříciferný kód zezadu. A s pocitem, že udělali dobrý obchod, šli čekat na pizzu.
Pizzu jim ale nepřivezl nikdo. Místo toho přišlo SMS upozornění z banky: Právě byla provedena transakce 15 000 Kč na účet XY.
Tatínek zvedl obočí tak vysoko, že by s ním mohl sundat lustr. „Cože? To je nějaký omyl!“ Jenže nebyl. Za půl hodiny zmizelo dalších deset tisíc. Pak pět. A během hodiny z účtu odteklo všechno, co tam měli. Celé jejich úspory na dovolenou, novou pračku a trošku bokem i na „tátovo vysněné kolo“.
Následovala panika. Telefonát na banku. „Okamžitě kartu zablokujte!“ hulákal tatínek do sluchátka. Operátor na druhém konci, klidný jak zenový mnich, pronesl: „Ano, pane, ale obávám se, že transakce už proběhly.“ Tatínek měl chuť zakousnout telefon.
Maminka mezitím začala obviňovat Honzu. „Já ti říkala, že ta stránka je divná!“
„Ale vždyť to vypadalo normálně!“ bránil se Honza. „Měli tam i obrázek šéfkuchaře!“
„Jo, a ten šéfkuchař ti právě snědl celou dovolenou!“ odsekla maminka.
Další den se rodina vydala na policii. Policista, co měl službu, se tvářil, jako by podobné historky slyšel desetkrát denně. „Ano, paní, to je phishingová stránka. Podvodníci se vydávají za obchodníky, vyplníte údaje a pak už se jen vezou.“ Tatínek se nadechl, že začne o spravedlnosti, ale policista ho přerušil: „Budeme to vyšetřovat, ale abych byl upřímný, šance na vrácení peněz je mizivá. Ti lidé už jsou dávno někde za hranicemi.“
Novákovi šli domů s pocitem, že právě prohráli v loterii, do které se ani nepřihlásili. Děti se ptaly: „Tak pojedeme letos na dovolenou?“ Maminka se na ně podívala a řekla: „Ano. Na chatu k babičce. Má tam bazén. Nafukovací, ale počítá se.“
Tatínek se snažil vzít celou věc s humorem. „Aspoň jsme ušetřili na opalovacím krému. Nikdo se nespálí v obýváku.“ Ale večer, když koukal na prázdný účet, nebylo mu do smíchu.
Rodina si z toho ale nakonec vzala ponaučení. Teď mají v bance nastavené limity pro platby kartou, používají aplikaci, která jim posílá upozornění na každou transakci, a na internet už nezadávají číslo karty, pokud stránka nevypadá na sto procent bezpečně. Honza teď všem spolužákům vypráví: „Hele, nikdy nezadávej kartu, když stránka vypadá jako by ji dělal můj strejda Franta v PowerPointu.“
Soused, který si rád rýpne, dodal: „Tak vy jste vlastně přispěli na charitu. Jen jste si špatně vybrali příjemce.“ A tatínek na to: „Jo, naše rodinná nadace na podporu zahraničních podvodníků. Už máme i mezinárodní přesah.“
Dnes se Novákovi smějí vlastní naivitě. A když jim přijde chuť na pizzu, objednávají ji zásadně na dobírku. „Radši dám hotovost kurýrovi,“ říká maminka, „i kdybych měla hledat drobný po šuplících.“ Tatínek zase dodává: „A kdyby měl kurýr podezřelé logo, tak mu tu pizzu ani nevezmu.“
Poučení je jednoduché. Stačí jedna chyba, jeden unáhlený klik, a úspory jsou pryč. Podvodníci jsou vynalézaví, ale člověk může být chytřejší – když si dá pozor. Novákovi se už nenechají napálit. A když se o jejich příběhu mluví u piva, tatínek má pro jistotu připravenou větu, která sklidí smích: „Tak aspoň můžu říkat, že jsem přispěl na globální ekonomiku. Jen jsem nečekal, že to bude tak rychle.“
