Článek
Pro mě, pro spoustu kamarádek, pro celou společnost, co neustále omílá, že matka je prostě ta jediná, nezaměnitelná a nenahraditelná. Jenže pak jsem se stala matkou. A víte co? Jedna z nejlepších věcí, co se mi stala, bylo uvědomění, že své dítě můžu s klidným srdcem a čistým svědomím nechat manželovi. A že to není žádná oběť z jeho strany, ale naše společná výhra.
Přiznávám, začátky nebyly růžové. Mateřská láska je sice krásná a pohlcující, ale taky je pěkně vyčerpávající. Nekonečné krmení, přebalování, uspávání, a do toho ta neustálá otázka: dělám to dobře? Spím dost? Jsem dobrá máma? V téhle spirále pochybností a únavy jsem se ocitla zhruba po třech měsících, kdy už jsem vypadala jako chodící zombie, co se živí jen studenou kávou a drobečky z dětských sušenek. A můj manžel? Ten sice taky spal málo, ale pořád měl jakousi jiskru v oku a schopnost logicky uvažovat. A taky, kupodivu, schopnost přebalit plínku bez tragických následků.
Jednoho večera už jsem nemohla. Malý plakal, já plácala pátou minutu večeři, a do toho se mi podařilo vylít mléko po celé kuchyni. Manžel přišel z práce, a než jsem stihla spustit obvyklou tirádu o tom, jak jsem unavená a neschopná, prostě si vzal malého, posadil se s ním na gauč a začal mu tiše zpívat. A já jen stála uprostřed té katastrofy a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Slzy úlevy.
A tehdy to začalo. Pomalu, nenápadně. Nejdřív šlo o pár hodin o víkendu, kdy jsem si mohla jít zacvičit, nebo se jen tak projít po lese. Pocit svobody byl opojný. Žádné vřískání, žádné přebalování, jen ticho a moje vlastní myšlenky. Bylo to, jako bych se znovu nadechla. A zjistila jsem, že když se vrátím, jsem mnohem klidnější, trpělivější a vlastně i lepší máma.
Manžel se do role táty ponořil s takovou přirozeností, že mě to až překvapilo. Sice ze začátku občas zavolal s panickým dotazem, jestli se smí dát dítěti okurka nebo proč má najednou fialový jazyk (byla to borůvka), ale rychle se učil. A víte co? On to dělal jinak. Ne hůř, ne líp, prostě jinak. Měl své rituály, své způsoby uspávání, své hloupé vtipy, kterými se snažil rozesmát i tříměsíční miminko. A malý to miloval. Miloval tátu.
To uvědomění, že nemusím být jediným zdrojem péče, bylo jako zjevení. Proč se ženy pořád nutí do role mučednice, která musí všechno zvládat sama, a pak jsou vyčerpané a nespokojené? Nechat dítě s tátou není známkou selhání, ale známkou důvěry – v něj a v sebe. Je to prostor pro dýchání, pro nabrání sil, pro to, abyste si vzpomněla, že nejste jen máma, ale taky žena, partnerka, kamarádka, a občas i ten člověk, co si rád přečte knížku nebo se podívá na film bez přerušování.
Neříkám, že je to vždycky snadné. Občas se objeví ta stará dobrá mateřská vina, ten šepot v hlavě, co říká: „Neměla bys ho opouštět. Měla bys s ním být každou vteřinu.“ Ale pak si vzpomenu na ten rozzářený obličej mého manžela, když mi vypráví, co všechno s malým podnikli, nebo jak mu malý usnul na hrudi. A vím, že je v dobrých rukou. A co víc, budují si vlastní vztah, který je jenom jejich. Bez mého prostřednictví. A to je pro vývoj dítěte neocenitelné.
Takže teď, když manžel oznámí, že si vezme malého na celé odpoledne, necítím paniku ani výčitky. Cítím radost. Radost z toho, že můžu vypnout, věnovat se sobě, nebo se jen tak dívat do zdi a nemyslet na nic. A pak se vrátit k plnému, radostnému náručí mého syna a mého manžela, který je sice unavený, ale šťastný.
Nechat dítě partnerovi není jen o tom, že si odpočinete. Je to o tom, že dáváte prostor, aby se objevil úžasný otec. Je to o tom, že učíte své dítě, že láska a péče nemají jen jeden ženský obličej. A je to o tom, že si zachováte kousek sebe sama, abyste mohla být tou nejlepší verzí matky, jakou můžete být. A to je, myslím, docela fajn.
