Článek
Můj syn, Jonáš, je v pubertě. A puberta, to je diagnóza. Nejen pro dospívajícího jedince, ale hlavně pro rodiče. Jednoho slunného odpoledne jsem si sedla ke kávě, těšila se na chvilku klidu, když se Jonáš přiřítil do kuchyně s výrazem, který naznačoval, že se stalo něco strašlivého. Ne, nevybuchla mu sopka ve hře, ani nedostal pětku z matiky. Týkalo se to něčeho mnohem hlubšího. Jeho jména.
„Mami, musíme si promluvit,“ začal dramaticky, jako by se chystal oznámit, že se rozhodl stát kosmonautem a opustit planetu. „Nechápu, proč jsi mi dala jméno Jonáš.“
Zůstala jsem na něj zírat. Jonáš? Co je špatného na jménu Jonáš? Vždyť je to jméno s historií, s biblickými příběhy, s… no prostě Jonáš! „Ale Jonáši, je to krásné jméno,“ snažila jsem se klidně. „Je neotřelé, má sílu, je s ním spojená spousta zajímavých věcí…“
„Neotřelé? Mami, je to divné jméno! Zní to jako nějaký starý mnich, ne jako cool puberťák! Všichni moji kamarádi mají moderní jména – Alex, Oliver, Sebastian… A já jsem Jonáš! Je to ostuda!“
V duchu jsem se smála. Alex, Oliver, Sebastian? Tyhle vlny už dávno odezněly, ale nechtěla jsem mu to říkat. Nechala jsem ho, ať se vyventiluje. Podle něj je jméno Jonáš ztělesněním veškerého trapna, které ho v životě potkalo. Nemůže prý s takovým jménem balit holky, nemůže být YouTuber, ani slavný streamer. Prostě žádná kariéra, žádný život s jménem Jonáš.
„Tak co bys chtěl dělat, Jonáši?“ zeptala jsem se s lehkým úsměvem.
„Chtěl bych si změnit jméno!“ prohlásil s takovou rozhodností, že jsem na chvíli uvěřila, že se už objednal na matriku. „Už jsem si vybral nové. Bude to…“ udělal dramatickou pauzu, jako by se chystal odhalit něco přelomového. „…Vrahos Temný Stín!“
Málem jsem spadla ze židle. Vrahos Temný Stín?! Opravdu? Z Jonáše, neotřelého a zajímavého jména, na tohle? Představila jsem si ho, jak se představuje ve škole: „Ahoj, já jsem Vrahos Temný Stín.“ Nebo jak mu paní učitelka říká k tabuli: „Vrahosi Temný Stíne, pojďte nám vyřešit příklad.“ To už by Jonáš znělo jako melodie.
„To je… hodně originální, Jonáši,“ řekla jsem a snažila se nezakuckat smíchy. „A proč zrovna tohle jméno?“
„Je to jméno hrdiny z mé oblíbené počítačové hry! Zní to drsně, tajemně a nikdo se mi za to nebude smát! Nebo se budou spíš… bát!“ prohlásil a snažil se tvářit co nejdrsněji. Vypadal u toho spíš jako naštvané kotě.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že jméno si sice může v dospělosti změnit, ale že tohle konkrétní by mu asi život moc neusnadnilo. Mluvila jsem o tom, jak by ho brali v bance, u doktora nebo při pohovoru do práce. „Představ si, že by ses ucházel o místo v bance, Jonáši… tedy Vrahosi Temný Stíne,“ zkusila jsem to a on se na mě okamžitě podíval vražedným pohledem. „A oni by viděli tohle jméno v životopise. Myslíš, že by tě vzali vážně?“
„Jasně, že jo! Věděli by, že jsem originální a že se ničeho nebojím!“ trval na svém. Bylo to beznadějné. Puberta je stav mysli, který nepodléhá logice.
Nejlepší bylo, když se do toho vložil děda. Ano, ten samý děda, co tvrdí, že moje práce není práce. „Takže ty už nejsi Jonáš, jo?“ zeptal se ho s pobaveným výrazem, když mu to Jonáš nadšeně vykládal u nedělního oběda. „A jak se ti mám říkat? Stíne? To jsi jako nějaký nový superhrdina?“
Jonáš se nafoukl. „Dědo, to je vážné! Chci, aby mě lidé brali vážně!“
„Vážně? Se jménem Stín?“ děda se rozchechtal. „Ty jsi Jonáš a Jonáš jsi vždycky byl! A já ti budu říkat Jonáši, dokud ti nebudou šedivět vousy.“
Nakonec jsme se shodli, že si Jonáš může říkat Vrahos Temný Stín mezi svými kamarády, ale doma a ve škole zůstává Jonášem. A já se mezitím budu tiše modlit, aby ho tato fáze rychle přešla a on si uvědomil, že jméno Jonáš má svou hodnotu. Možná, až vyroste a bude mít děti, dá jim jména jako Oldřich nebo Božena. A pak se jim jednou taky bude smát, až si budou chtít změnit jméno na něco jako „Blade Shadowkiller“. Protože koloběh „trapných“ jmen a vzdoru je zřejmě nekonečný.
