Článek
sou dny, kdy se rodičovský život odehrává jako klidný film z nedělní televize: děti si hrají, vy si popíjíte kávu a všechno má svůj řád. A pak jsou dny, kdy váš potomek vejde do dveří s něčím, co jste mu nikdy nekoupili, a vy máte podezření, že v ulici probíhá neohlášený bleší trh nebo že vaše dítě začalo podnikat v nelegálním obchodu s hračkami.
Takový den jsme zažili nedávno. Náš sedmiletý syn Matěj se vrátil z hřiště. Otevřely se dveře, a ještě než stačil pozdravit, v rukou držel cosi, co na první pohled připomínalo křížence robota, bagru a jednorožce. Mělo to kolečka, blikající světýlka a vydávalo to zvuky, které bych popsal jako „optimistické pískání po kávě“.
„Kde jsi to vzal?“ zeptala jsem se.
„Našel jsem to,“ odpověděl Matěj tónem, který jasně říkal, že tohle je veškeré vysvětlení, které hodlá poskytnout.
Samozřejmě, rodiče znají magické slovo „našel“. V dětské řeči znamená: „Nevím, jestli to někomu patřilo, ale teď je to moje.“
Začala jsem zkoumat, jestli se nejedná o hračku, kterou už má doma. Matěj má totiž pokoj jako skladiště pomalu vyhynulé civilizace hraček: od plyšových medvědů bez uší až po autíčka, která pamatují ještě naše dětství. Ale tahle zářící konstrukce mezi nimi nikdy nebyla.
„A to jen tak leželo na hřišti?“
„No… skoro.“
„Skoro?“
„Bylo to pod lavičkou… a trochu na ní… a pak to jelo ke mně.“
Tahle verze byla podezřelá. Začala jsem mít obavu, že se k nám nastěhovala nějaká zatoulaná hračka s vlastní vůlí.
Manžel si hračku prohlížel s výrazem kriminalisty: „To má větší technologii než moje auto. Tohle není obyčejná hračka, tohle má Bluetooth, Wi-Fi a možná i přímé spojení s NASA.“
Rozhodli jsme se, že počkáme. Možná se ozve nějaký rodič z hřiště. Možná to byl omyl. Možná… prostě možná.
Pak zazvonil zvonek.
Za dveřmi stála sousedka – paní Nováková. Milá dáma, které je asi šedesát, vždy peče bábovky a její zahrada vypadá jako z katalogu. Držela v ruce něco, co vypadalo jako dálkové ovládání z budoucnosti.
„Dobrý den,“ začala opatrně. „Nemáte náhodou… ehm… něco, co bliká a hraje?“
V ten moment se odněkud z obýváku ozvalo radostné pískání robota-bagro-jednorožce.
„Áno,“ přiznala jsem, „máme tady takovou… ehm… novou hračku.“
Paní Nováková se začala smát: „To je hrozně milé, ale víte, to není jen tak ledajaká hračka. To je interaktivní robot pro mého psa Maxe. On s ním běhá po zahradě, sbírá mu míčky a… no, včera Max robotovi utrhl kolečko a od té doby si hračka dělá, co chce. Dneska mi prostě utekla.“
„Robot utekl?“ zopakoval manžel s výrazem, že už věří na vzpouru strojů.
„Ano, on má takové kolečko…“ Paní Nováková ukázala na ovladač. „A jak jsem ho hledala, slyšela jsem, jak to něco píská na hřišti. Ale než jsem došla, už jsem viděla jen vašeho Matěje, jak si s ním hraje.“
V ten moment se Matěj objevil ve dveřích obýváku. „Já jsem si myslel, že to nikdo nechce! A robot jel za mnou! Asi mě má rád!“
Paní Nováková se usmála: „On má rád všechny, kdo mu dají pozornost. A myslím, že má slabost pro děti. Ale asi bych si ho vzala zpátky, Max už bez něj běhá po zahradě a štěká na záhonky.“
Robot mezitím začal vydávat zvuky připomínající smutnou harmoniku. Matěj ho držel v náručí jako největší poklad světa. Bylo jasné, že loučení nebude jednoduché.
Nakonec jsme situaci vyřešili kompromisem: Paní Nováková slíbila, že robot může přijít „na návštěvu“, kdykoli bude Max odpočívat. Matěj se uklidnil a dokonce slíbil, že robotovi při návštěvě namaluje garáž z krabice od bot.
Když paní Nováková odešla i s robotem, manžel si povzdechl: „Já se bojím dne, kdy přijde domů s něčím, co nebude hračka, ale třeba polovina grilu z vedlejší zahrady.“
Já se ale na to dívám optimisticky. Děti mají zvláštní dar – přitahovat dobrodružství, záhady a občas i zbloudilé roboty. A možná je to dobře. Svět je pak barevnější, i když musíte čas od času otevřít dveře sousedce, která přišla pro svého technologického mazlíčka.
Od té doby se na hřiště dívám trochu jinak. Ne jako na místo, kde si děti jen hrají. Ale jako na místo, kde může kdykoli dojít k setkání s něčím nečekaným. A když teď Matěj přijde domů s novou „nalezenou“ věcí, už se jen pousměji a čekám, kdo asi zazvoní tentokrát.
