Článek
Víkendový nákup s dětmi. Pro někoho noční můra, pro mě občas adrenalinový sport. Tentokrát jsem si ale myslela, že mám vyhráno. Osmiletý Matyáš a pětiletá Terezka se kupodivu chovali vzorně. Žádné boje o poslední čokoládovou tyčinku, žádné honičky mezi regály. Dokonce mi i pomáhali s vybíráním zeleniny, což se rovnalo malému zázraku. A tak jsem si spokojeně broukala pod nosem, když jsme se blížili k pokladnám v supermarketu. Měla jsem pocit, že bych si zasloužila medaili za mateřskou trpělivost.
Fronta byla, jak už to tak v sobotu bývá, nekonečná. Před námi stála paní s košíkem plným dietních jogurtů a za námi pár v důchodovém věku, který se s láskou překřikoval o tom, jestli koupit chleba konzumní, nebo tmavý. Prostě typická poklidná atmosféra českého supermarketu.
Matyáš si mezitím prohlížel lesklé obaly bonbónů a Terezka si tiše broukala písničku o prasátku. Všechno v pohodě. Začala jsem vykládat nákup na pás. Jedno vajíčko za druhým, balíčky těstovin, ovoce, zelenina… A pak jsem na pás položila poslední věc. Malou, nenápadnou, ale pro mě naprosto klíčovou. Balíček žvýkaček. Mám takový zvyk, že si po nákupu vždycky dám žvýkačku, abych si „osvěžila mysl“ po všech těch rozhodnutích mezi light a full fat variantami.
A v tu chvíli se to stalo.
Matyáš, který do té doby stál nehnutě jako socha Svobody, najednou vytřeštil oči, ukázal prstem na balíček žvýkaček a s hlasitostí, která by se dala přirovnat k startujícímu tryskáči, vykřikl: „Mami! Ty kradeš!“
Ozvalo se ticho. Absolutní, ohlušující ticho. Dokonce i důchodci za námi přestali řešit chleba. Paní s jogurty přerušila počítání kalorií. Všichni se otočili. Všichni. A jejich pohledy se snesly na mě jako roj vos.
Cítila jsem, jak mi krev stoupá do obličeje. Nejprve do tváří, pak do uší, až jsem měla pocit, že mi hoří i vlasy. Zrudla jsem tak, že bych se mohla ucházet o roli rajčete v nějaké reklamě.
Pokladní, mladá slečna s piercingem v nose, vypadala, že každou chvíli vybuchne smíchy, ale snažila se zachovat vážnou tvář. Nebo spíš výraz „zachovejte klid, je to jen malý terorista“.
„Matyáši! Co to povídáš?!“ vykoktala jsem, snažíc se o co nejklidnější hlas, i když mi srdce bušilo jako splašený kůň.
Matyáš ale nebyl k zastavení. „No přece kradeš! Vždyť jsi říkala, že si žvýkačky koupíš, až budeme venku!“
Aha. Teď mi to došlo. V autě, cestou do obchodu, jsem si postěžovala, že mi došly žvýkačky. A Matyáš se zeptal, jestli si koupím nové. A já, v zápalu řízení a přemýšlení o tom, co všechno musím nakoupit, jsem bezmyšlenkovitě odvětila: „Jo, koupím si je, až budeme venku.“ Což pro dětskou logiku znamenalo: koupíš si je poté, co opustíme obchod, nikoli poté, co projdou pokladnou.
A teď jsem tam stála, držela v ruce prokletý balíček žvýkaček a snažila se vysvětlit davu, že nejsem zlodějka, ale jen oběť dětské interpretační logiky.
„Miláčku,“ řekla jsem Matyášovi, snažíc se ho chytit za ruku, aby ho trochu uklidnila. „Tohle jsou žvýkačky, co si normálně zaplatíme. Jako všechno ostatní.“
Matyáš na mě zíral s nevěřícím výrazem. „Ale říkala jsi…“
„Vím, co jsem říkala,“ přerušila jsem ho rychle. „Ale to bylo myšleno tak, že si je koupím a pak si je dám až venku. Ne že je ukradnu.“
Už jsem necítila tvář. Věděla jsem, že jsem rudá jako krocan. Lidé ve frontě se na mě dál dívali. Někteří s pobavením, někteří s lehkým opovržením. Představovala jsem si titulky v místních novinách: „Matka zadržena s žvýkačkami: Dítě ji usvědčilo.“
Pokladní se mezitím pokoušela naskenovat žvýkačky, ale její ruka se klepala smíchy. „To je… to je v pořádku, paní,“ snažila se zadržet smích. „Chápu, děti dokážou být… upřímné.“
Platila jsem kartou, snažíc se nevnímat okolí. Chtěla jsem se propadnout do země. Nebo aspoň do regálu s čisticími prostředky. Robert by se z toho smíchy zbláznil, kdyby to viděl. A určitě by mi to připomínal ještě padesát let.
Když jsme konečně opustili obchod, Matyáš se na mě podíval a s vážnou tváří řekl: „Takže teď už nekrademe, mami?“
„Teď už nekrademe, Matyáši,“ odpověděla jsem s úlevou a podala mu jeden z bonbónů, které si vybral.
Doma jsem si o tom vyprávěla Robertovi. Smál se, až mu tekly slzy. A pak dodal: „No tak teď už víš, že si příště musíš dávat pozor na pusu. Děti poslouchají. A hlavně si všechno pamatují.“ Měl pravdu. A já si od té doby kupuji žvýkačky vždycky předtím, než se vůbec přiblížím k obchodu. Pro jistotu.Už žádné nedorozumění s mými malými, ale až moc upřímnými detektivy. A už nikdy rudá jako krocan v supermarketu.
