Článek
Můj tchán je takový ten typ chlapa, co má na všechno názor. A ne ledajaký názor, ale ten jediný správný. Většinou to beru s úsměvem, kývnu a dělám si po svém. Ale nedávno se mi dostalo poučení v oblasti, ve které jsem si myslela, že jsem absolutní expertka: komunikace se psem.
Máme doma fenku Bety, křížence labradora, která je taková naše chlupatá princezna. Rozmazlená, to přiznávám. Mluvím na ni jako na člověka, používám zdrobněliny, měním hlas, občas jí vyprávím i o tom, jaký jsem měla den. No prostě, jsem taková ta typická „pejskařka“. A přesně to se stalo předmětem tchánova mistrovského školení.
Byli jsme u nich na nedělním obědě. Bety byla samozřejmě s námi, ležela mi u nohou a občas spokojeně pochrupovala. Všechno probíhalo v klidu, dokud jsem se k ní nesehnula a neřekla: „Copak, broučku, už jsi se napapinkala? Jsi taková moje slaďoučká krasavice!“ A pohladila ji.
V tu chvíli se ozval tchán. „Prosím tě, nemluv na toho psa tak žensky!“
Zvedla jsem hlavu a zírala na něj s otevřenou pusou. Cože? Žensky? Jakože je nějaký předepsaný způsob, jak mluvit se psem, a já ho porušuji? „Proč žensky?“ zeptala jsem se nechápavě.
„No, takhle,“ začal tchán s vážnou tváří, jako by se chystal přednést vědeckou přednášku o psí psychologii. „Pes potřebuje slyšet jasný a autoritativní tón. Pevný hlas. Něco jako ‚Pojď sem, Bety!‘ nebo ‚Zůstaň!‘ Žádné ty tvoje cukrování a zdrobněliny. Vždyť to zní jako bys na ni mluvila jako na mimino!“
„Ale ona je moje mimino!“ bránila jsem se s úsměvem.
„To možná pro tebe. Ale pro psa ne. Pes potřebuje cítit, že jsi vůdce smečky. A vůdce smečky nemluví jako… jako něžná víla. To se pak pes zmate. Neví, co po něm chceš. Myslí si, že jsi slabá a nebude tě poslouchat.“
Představila jsem si, jak na Bety mluvím hlubokým, hřmícím hlasem: „Bety! Nech ty sladkosti! Jsi zvíře! Žer kosti! Buď divoká!“ No to by mi nerozuměla. A navíc, Bety je spíš takový gaučový povaleč, než dravá šelma.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že tón hlasu je důležitý, ale že psi reagují i na intonaci, na emoce, na to, jakým způsobem na ně člověk mluví. Že je to o vztahu, o důvěře. Že když na ni mluvím s láskou, tak ví, že je milovaná. Tchán jen kroutil hlavou. „Láska je jedna věc, ale řád je řád. Pes potřebuje řád, ne nějaké… ženské rozmazlování.“
Nejlepší bylo, když se do debaty vložil manžel. Většinou se drží stranou, když tchán začne s přednáškami, ale tentokrát ho to evidentně pobavilo. „Takže ty myslíš, tati, že bych měl na Bety mluvit jako na vojáka?“
„Přesně tak! Jasně, stručně, s autoritou!“ Tchán se narovnal, jako by se chystal předvést ukázku. „Třeba když chceš, aby si sedla. Žádné ‚Prosím tě, sedni si, moje zlatíčko,‘ ale prostě ‚Sedni!‘“
Manžel se podíval na Bety, která se zrovna drbala za uchem, a pak na tchána. Pak se na ni nahnul a s hlubokým, vážným hlasem, skoro jako by četl zprávu o počasí, pronesl: „Bety. Sedni.“ Bety se na něj podívala, pak na mě, pak zase na něj. Zvedla obočí (ano, psi umí zvedat obočí, když jsou zmatení) a pak si lehla. Na bok. S nohami do vzduchu. Jakože „To seš celej ty, můj pane, já si to vyložím po svém.“
Tchán se zamračil. „To jsi udělal moc tiše! Musí to být slyšet! S důrazem!“
A tak se manželské duo bavilo celou neděli tím, že na Bety zkoušelo různé varianty „mužné“ komunikace. Bety byla zjevně zmatená, ale zároveň se jí to líbilo, protože se kolem ní pořád něco dělo a dostávala spoustu pozornosti. Já jsem se jen smála.
Je sice pravda, že někdy je potřeba mluvit na psa důrazně, obzvlášť při výcviku. Ale většina času stráveného s našimi mazlíčky je přece o lásce, pohlazení a tom, aby se cítili v bezpečí a milovaní. A pokud to znamená, že na Bety mluvím jako na „moje malinkaté chlupaté sluníčko“, tak ať. Aspoň vím, že je šťastná a že se na ní tchán může bavit, jak chce.
Nakonec jsem dospěla k závěru, že každý pes je jiný a každý majitel má svůj vlastní styl. A pokud Bety rozumí mé „ženské“ řeči a je spokojená, pak je to pro mě to nejdůležitější. Tchán může mít svůj názor na cokoliv, ale já si budu dál mluvit se psem tak, jak to cítím. Ať si na to zvykne. A nebo ať si pořídí vlastního psa a mluví na něj jako na velitele armády.
