Článek
Rodinné grilovačky jsou taková speciální událost. Většinou se tam sejde celá rodina, pije se, jí se, a hlavně se povídá. Někdy se povídá o počasí, jindy o politice, a občas se poví i něco, co člověk nečeká. A občas je to něco, co vás na chvíli zamrazí, než vám dojde, co se vlastně děje. Přesně takový zážitek jsem měla nedávno s tchánem.
Máme s tchánem… komplikovaný vztah. On je takový ten typ staré školy. Muž má být muž, žena má být žena, a všechno má mít svá pravidla. Já jsem zase spíš taková ta svobodná duše, co si ráda dělá věci po svém. A tak se naše světy občas střetávají. Obvykle to jsou jen takové malé, slovní přestřelky. Ale tahle grilovačka byla jiná.
Byla to typická letní sobota. Slunce svítilo, maso vonělo na grilu a děti pobíhaly po zahradě. Všichni jsme se bavili, smáli se, prostě idylka. Tchán stál u grilu, samozřejmě, a s vážnou tváří obracel klobásy. Já jsem se snažila pomáhat, nosila jsem talíře, doplňovala pití, prostě klasika.
V jedné chvíli jsem si šla nalít pivo. Mám ráda pivo, a nevidím důvod, proč bych si ho na grilovačce nemohla dát. Tchán mě viděl. Podíval se na mě, pak na sklenici piva, a jeho obličej ztuhl. „Tak ty piješ pivo?“ prohlásil s takovým tónem, jako bych právě prohlásila, že hodlám vyhodit dům do vzduchu. „No jasně, proč ne?“ odpověděla jsem s úsměvem. „Žena by měla pít víno,“ řekl a podíval se na mě s pokáráním. „Nebo nějaký likér. Ale pivo? To není pro ženu.“
V tu chvíli jsem se nadechla, abych mu něco odsekla. Vždycky jsem byla trochu drzá, a tohle už bylo moc. Ale pak se stalo něco zvláštního. Manžel, který stál vedle nás a tvářil se, že nic neslyší, nenápadně šťouchl do tchána. A tchyně, která seděla opodál, si odkašlala tak nahlas, že to znělo jako startující letadlo.
Tchán se na ně podíval. A najednou ztichl. Jeho tvář, ještě před chvílí plná odhodlání mě poučovat, se uvolnila. Oči mu těkaly mezi mnou, manželem a tchyní. A pak mi to došlo. On si vzpomněl.
Než jsme se s manželem vzali, měli jsme období, kdy jsem byla hodně na dně. Trápily mě různé věci, a já jsem se s tím snažila vyrovnat. Manžel s tchyní byli v té době úžasní. Podporovali mě, pomáhali mi, a hlavně, dávali mi prostor. Jednou, když jsem byla opravdu na dně, jsem si postěžovala manželovi, že „nejsem žádná ženská“. Že se mi nedaří, že nic nezvládám, že jsem slabá. On mě tehdy objal a řekl mi, že jsem silná, krásná a že to zvládnu.
A tohle, tohle věděla i tchyně. A očividně i tchán. Manžel mu to musel říct. A teď, když tchán řekl tu větu „Nejsi žádná žena,“ on si vzpomněl na ty moje slova. A pochopil, že to vyznělo úplně jinak, než jak to myslel. Nebyl to útok na moje pivo. Byl to nešikovný pokus o něco, co se mělo tvářit jako vtip, ale ve skutečnosti to jen připomnělo něco, co jsem kdysi cítila.
Tchán si odkašlal. Vzal si další klobásu z grilu a pak se na mě podíval. Už ne s pokáráním, ale s takovým… smutným výrazem. „No jo,“ řekl, tentokrát tišeji. „Vlastně je jedno, co piješ.“ A pak se otočil k masu a dál se soustředil na grilování.
Bylo mi ho skoro líto. Vím, že to nemyslel špatně, jen byl prostě… nešikovný. A taky si uvědomil, že se dotkl něčeho, co bylo pro mě citlivé. Zbytek grilovačky proběhl v klidu. Tchán se se mnou snažil komunikovat opatrněji, a já jsem si dala pozor, abych ho neprovokovala. Vlastně jsme se pak dokonce zasmáli, když jsem mu řekla, že moje pivo je stejně lepší než jeho.
Ten večer jsem si uvědomila několik věcí. Že i ti nejtvrdohlavější lidé mají své slabé chvilky. Že občas stačí jedno slovo, aby se vzpomínky vynořily na povrch. A že i když tchán občas říká nesmysly, v hloubi duše mu na mně záleží. A já na něm vlastně taky. I když piju pivo a on si myslí, že bych měla pít víno. Vždyť to je nakonec jen detail. Hlavní je, že si rozumíme. Aspoň trochu.
