Článek
Rodinné oslavy. Místo, kde se setkává láska, tradice, a občas i nečekané rány pod pás. Všechno se snoubí v radosti, která je nám ale tak nějak milá. Je to náš způsob, jak ukázat, že jsme rodina. Velká, hlučná, ale milující.
A tak tomu bylo i minulou neděli, kdy jsme slavili narozeniny mého muže a k nám se sjela celá rodina. Všechno probíhalo v poklidné atmosféře. Stoly se prohýbaly pod tíhou jídla, skleničky cinkaly a vzduch byl plný radostného štěbetání. V jednu chvíli se otevřely dveře a vstoupil můj tchán, s širokým úsměvem a obrovskou kyticí rudých růží. Dvacet krásných, plných květů. Můj dech se zatajil. Tchán, člověk, který obvykle přinese tak maximálně láhev vína, a to ještě pro sebe, najednou s růžemi? Pro mě?
Mé srdce poskočilo radostí. Dvacet růží! To je přece romantické gesto. Znamená to uznání, obdiv, nebo snad… No, cokoliv, jen ne obvyklé „Ahoj“. Vstala jsem a s úsměvem se k němu vydala. Natáhla jsem ruku, připravená převzít tu nádheru a poděkovat za takové překvapení.
„Á, tak tady jsi, moje drahá!“ pronesl tchán s typickým otcovským úsměvem. Podal mi kytici. V tu chvíli jsem se cítila jako královna. Všechny oči se upíraly na mě a na ty růže. Přesně ten moment, kdy si říkáte: „Jo, tak tohle je život!“
Jenže pak to přišlo. Ten nepatrný, ale drtivý dodatek. Tchán se najednou podíval přes mé rameno. „Ale víš co, to není pro tebe, holčičko.“
Můj úsměv zamrzl. Růže v mé ruce se najednou zdály těžší než kámen. „To je pro tvoji maminku,“ pokračoval tchán s lehkostí, jako by právě oznámil, že prší. „Protože ona je přece jen… hezčí.“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. A s ním i veškerý hluk v místnosti. Všichni ztichli. Ty desítky očí, které se ještě před chvílí dívaly na mě, se teď upíraly na tchána, pak na mě, pak na moji maminku, která se zčervenala a snažila se schovat za záclonu. Vzduch by se dal krájet. A já jsem stála uprostřed místnosti, s dvaceti rudými růžemi v ruce, které nebyly pro mě. A s pocitem, že jsem právě zažila vrchol ponížení.
Chtělo se mi zakřičet. Hodit mu ty růže do obličeje. Nebo se propadnout do země. Místo toho jsem se jen snažila usmát. Ten úsměv musel vypadat jako křeč. Podala jsem kytici mamince, která ji převzala s takovým výrazem, jako by jí právě předali bombu. A tchán? Ten se culil spokojeně, jako by právě vyřešil záhadu vesmíru.
Zbytek oslavy proběhl v jakémsi zvláštním napětí. Každý se snažil tvářit normálně, ale v pozadí se vznášela ta věta. „Protože ona je přece jen… hezčí.“ Kdykoliv se tchán podíval na moji maminku, usmál se na ni s takovou zálibou, že mi blesklo hlavou, jestli náhodou neplánují nějakou romantickou večeři. A já jsem si potichu okusovala nehty a přemýšlela, jestli je normální, aby tchán flirtoval s mou mámou.
Večer, když už byli všichni pryč a my jsme s manželem uklízeli nepořádek, jsem se na něj obrátila. „Věřil jsi tomu, co řekl tvůj táta? Že je moje máma hezčí?“ Manžel si jen povzdechl. „Víš, jaký je táta. On to myslel… po svém. Snažil se být vtipný. Ale ne moc úspěšně.“ „Vtipný? Já jsem si připadala jako na castingové show, kde jsem nevyhrála ani cenu útěchy!“
Nakonec jsme se shodli, že tchán má prostě svůj specifický smysl pro humor. A taky to, že jeho komplimenty jsou jako minové pole – nikdy nevíte, kdy šlápnete vedle. Růže pro moji maminku se staly legendou. A já? Já jsem se z toho poučila. Že když mi příště tchán přinese kytici, nebudu si dělat velké naděje. A hlavně – počkám si, pro koho ta kytice vlastně je. Protože občas je prostě lepší zůstat s prázdnýma rukama, než s růžemi, které jsou pro „hezčí“ maminku. A tohle ponaučení mi, věřte mi, už nikdo nevezme. Ani ten nejšarmantnější tchán s kyticí rudých růží.
