Článek
Byla to nedělní rodinná oslava narozenin mého manžela. Celý týden jsem se připravovala – pekla jsem dva druhy koláčů, aby si každý našel něco svého. Tvarohové s borůvkami, a pak ty s povidly, co voní skořicí a dětstvím. Kuchyně byla po dvou dnech příprav vzhůru nohama, ale stálo to za to – koláče se leskly, nadýchané, a na tácích vypadaly jako z časopisu.
Rodina se sešla v plné síle. Tchyně, švagrová, bratr s dětmi, dokonce i vzdálená teta, kterou jsem neviděla roky. Smáli jsme se, připíjeli, děti běhaly kolem stolu. A pak přišla chvíle, kdy jsem slavnostně přinesla mou chloubu – tác s koláči.
„Tak, prosím, ochutnejte,“ povídám a cítím, jak jsem na svůj výtvor pyšná.
První si vzala tchyně. Ukousla kousek tvarohového, chvíli žvýkala a pak s naprosto klidným hlasem pronesla:
„No… dobré. Ale víš, já peču koláče trochu jinak. A, no… řekněme, že moje jsou prostě jemnější.“
Ticho. Úplné ticho. I děti přestaly dupat.
Seděla jsem tam s úsměvem přimrzlým na tváři a snažila se pochopit, jestli to byla jen nevinná poznámka, nebo začátek cukrářské války. Manžel nervózně usrkl vína. Švagrová se zjevně snažila potlačit úsměv. Teta si pro jistotu dala další koláč, aby nemusela nic říkat.
„Tak to budeme muset někdy porovnat,“ řekla jsem nakonec, aby se konverzace pohnula. Ale uvnitř mě se probudil soutěživý duch.
Oslava pokračovala, ale já už měla v hlavě plán. Za týden je výročí svatby tchyně a tchána. A já přinesu koláče. Ne jen tak ledajaké – ty nejlepší, jaké jsem kdy upekla.
Hned druhý den jsem se pustila do výzkumu. Recepty od babiček, videa na internetu, cukrářské blogy… Zkoušela jsem kynuté těsto s máslem, sádlem, kombinace obojího. Ochutnávali sousedi, kolegyně v práci, dokonce i pošťák, který mi přinesl balík.
A pak jsem našla „ten“ recept – kynuté těsto s trochou zakysané smetany, které zůstává vláčné i druhý den. Následoval trénink, dokud jsem nepekla koláče i poslepu.
Den D přišel. Na oslavu jsem dorazila s dvěma velkými plechy. Koláče s makovou náplní a švestkami, posypané drobenkou, voněly tak, že i tchán se ke mně otočil a řekl: „Ty jsi pekla? To je vůně, jak za mlada.“
Tchyně si vzala jeden koláč a já sledovala každý její pohyb. Kousla. Žvýkala. Polkla.
„No…“ začala. Srdce mi poskočilo. „…lepší než minule.“
Zbytek rodiny se začal smát. Já taky. Protože jsem pochopila, že tohle je její verze komplimentu.
A tak jsem si z toho vzala ponaučení: s tchyní to není o tom, že by moje koláče byly horší. Ona je prostě měřítko, podle kterého se všechno posuzuje. Možná nikdy neřekne, že jsou „nejlepší“, ale já vím, že už jsem blízko. A hlavně – smích u stolu je sladší než jakýkoli koláč.
