Článek
Nedělní oběd u tchýně. Kdo to nezná, nepochopí. Vzduch se tetelí vůní svíčkové, z rádia se line relaxační hudba a já se snažím vypadat co nejméně vystresovaně, zatímco si dělám poznámky o tom, jak dokonale čistá je podlaha, a přemýšlím, jestli bych se neměla zeptat na recept na ten dokonalý okurkový salát. Všechno probíhalo podle plánu. Povídání o počasí, stížnosti na politiku, tchánovy vtipy, které jsme už slyšeli aspoň třicetkrát, ale vždycky se u nich zdvořile zasmějeme. Idylka, řeklo by se. Dokud na stůl nepřišel dezert. A s ním i malá, nicneříkající krabička.
Tchýně se na mě usmála takovým tím zvláštním úsměvem, co napůl říká „miluji tě“ a napůl „už jsem ti tisíckrát říkala, abys to žehlicí prkno uklízela“. Podala mi tu krabičku. „Na, to je pro tebe, miláčku,“ pronesla s takovou něhou, že jsem si málem myslela, že jsem vyhrála v loterii. Roztřesenýma rukama jsem to rozbalila. Uvnitř se skrýval malý kelímek. Zářivě bílý, s elegantním zlatým písmem. Krém proti vráskám.
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Ne, doslova. Pocítila jsem, jak se mi krev valí do hlavy, jak se mi tváře barví do ruda a jak mi mozek v panice začíná simulovat útěk oknem. Krém proti vráskám? Mně? Vždyť já si ještě před týdnem kontrolovala, jestli nemám akné! Před zrcadlem si pořád zkouším, jestli mi sluší culík a jestli už nemám šedivý vlasy. Jasně, už mi není dvacet, to vím. Ale krém proti vráskám? To je přece pro ty dámy, co už mají za sebou pubertu, krizi středního věku i renesanci po menopauze. Pro ty, co si vzpomínají na dobu, kdy se kupovaly kazety a kdy mobilní telefony vypadaly jako cihly.
Pravděpodobně jsem musela vypadat jako ryba na suchu, protože tchýně se na mě podívala se starostlivým výrazem. „No co je? Vždyť to už je čas začít používat, ne? Abys vypadala pořád mladě. Víš, vrásky se objevují rychleji, než si myslíš. Zvlášť kolem očí. A taky na krku. A na čele. A…“
V jejím hlase zazněla taková přesvědčivost, že jsem se málem začala rozhlížet po zrcadle, abych zkontrolovala, jestli mi přes noc nenarostly hluboké brázdy, které jsem dosud ignorovala. Představovala jsem si, jak se na mé tváři najednou objevují mapy a labyrinty, kterými by se dala procházet armáda mravenců. Začala jsem si v duchu projíždět celý svůj život. Kolikrát jsem se zamračila? Kolikrát jsem se smála? A kolikrát jsem usnula s make-upem, čímž jsem si pravděpodobně vykopala hrob, co se týče mé pleti?
Snažila jsem se vzpamatovat. „Děkuji, to je od tebe moc milé,“ vykoktala jsem a snažila se o co nejupřímnější úsměv. Ten se mi ale nejspíš nepovedl, protože mi cukaly koutky a jedno oko mi tak trochu tikalo. V duchu jsem si ale říkala: „Milé? Milé? To je jako říct slečně, že má na zubech špenát.
Zbytek oběda proběhl v jakési mlze. Snažila jsem se konverzovat, ale moje mysl byla stále u toho malého kelímku. Doma jsem si ho pak položila na noční stolek a dlouho jsem na něj zírala. Je to symbol zrady? Nebo realistický pohled na nevyhnutelnou budoucnost? Je to varování? Nebo tichá výtka, že jsem se dosud o svou pleť nestarala tak, jak bych měla?
Nakonec jsem si uvědomila, že je to jenom krém. A že tchýně to myslela dobře. Pravděpodobně. Možná jenom viděla, že se mi občas objevují ty malé, roztomilé vrásky smíchu kolem očí, které mi dodávají na autentičnosti a ukazují, že život nežiju schovaná za filtrem. A možná mi jenom chtěla dopřát něco, co sama považuje za důležité. A tak jsem si ho zkusila. Jen tak, pro formu. Je chladivý a voní po něčem, co připomíná zahradu po dešti. A víte co? Možná na tom něco je. Možná to není o tom, že už jsem stará, ale o tom, že se o sebe mám starat. A že je jedno, jestli mi je dvacet, třicet nebo osmdesát. Důležité je, abych se cítila dobře ve své kůži. A když mi k tomu pomůže malý kelímek krému proti vráskám, který mi podala tchýně s tím svým nenapodobitelným úsměvem, tak proč ne.
