Článek
Návštěvy tchyně jsou kapitola sama pro sebe. Občas jsou jako hurikán, co se prožene vaším domovem, zanechá za sebou pocit lehké úlevy, že už je pryč, a zároveň i pár „stop“ po její přítomnosti. Většinou to jsou drobné úpravy v kuchyni – přesunuté kořenky, nově uspořádané talíře, nebo pečlivě srovnané utěrky, ačkoliv já je prostě jen házím do šuplíku. Jsem na to zvyklá. Ale to, co se stalo minulý týden, překonalo veškerá má očekávání.
Dorazila k nám na obvyklou nedělní návštěvu. Všechno probíhalo jako vždycky. Káva, koláč, pár zdvořilostních frází o počasí a zdraví, a pak už klasické dotazy na náš život. Věděla jsem, že je to jen takové to předehra před jejím tradičním „prozkoumáváním terénu“. Tentokrát ale místo kuchyně zamířila rovnou do ložnice. To mě trochu zarazilo. Většinou se držela v mezích, ale ložnice? To už je moje svatyně.
Slyšela jsem jen tlumené šramocení. Chvíli jsem si říkala, že třeba jen obdivuje nové povlečení, nebo se snaží zjistit, jestli máme uklizeno pod postelí. Ale šramocení sílilo a k němu se přidávaly zvuky šoupajících se ramínek a otevírajících se šuplíků. Panika. Moje tchyně se zjevně pustila do reorganizace mé skříně. Té skříně, která je mým osobním chaosem, kde žije v symbióze oblečení na zimu s tím na léto, vyžehlené vedle pomačkaného a občas se tam najde i nějaká zapomenutá ponožka, co si žije vlastním životem.
Měla jsem chuť tam vletět a zařvat: „Stůj! Ani hnout!“ Ale zasekla jsem se. Přece jen, je to má tchyně. A já jsem vychovaná. Tak jsem se snažila dýchat zhluboka a přesvědčovat se, že to nemůže být tak zlé. Že to prostě jen srovná podle barev, nebo podle sezón. Naivita, to je moje druhé jméno.
Když jsem se konečně odhodlala do ložnice vstoupit, naskytl se mi pohled, který bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Moje skříň byla z poloviny vyprázdněná. Všechno pečlivě složené, rozdělené na hromádky podle barev a druhů. Vypadala jako výloha nějakého nóbl butiku, ne moje skříň. A tchyně? Stála uprostřed toho všeho, s výrazem vítězné generálky po vyhrané bitvě. „Víš, zlato,“ řekla s úsměvem, „už to nešlo vydržet. Vždyť ty tam nic nemůžeš najít! Teď to máš krásně srovnané.“
Ještě než jsem stačila ze sebe vykoktat jediné slovo, natožpak nějakou otázku typu „Proč, proboha, proč?“, její oči se zastavily na jedné hromádce. A pak to přišlo. Její obličej zčervenal. Ruce se jí třásly. A v ruce držela… růžové krajkové kalhotky, tanga. Ne tak ledajaké. Ty, co jsem si koupila na rozlučku se svobodou kamarádce, a které jsem od té doby nenosila. Ale ani nevyhodila. A byly tam, na té hromádce, uprostřed mé dokonale srovnané skříně.
V tu chvíli se vzduch v místnosti dal krájet. Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet nožem. A pak tchyně zvedla hlavu. Její pohled byl směsicí šoku, zhnusení a zřejmě i lehké paniky. „Co to je, proboha, Leničko?“ vydechla s hlasem, který zněl jako skřípění brzd. „To snad… to nemyslíš vážně? Takovéto… takovéto věci nosíš?“
Můj mozek horečnatě pracoval. Co na to říct? Že jsou to umělecké dílo? Že jsem je dostala jako dárek? Že je to součást tajného rituálu? Nakonec jsem se rozhodla pro pravdu, ale s lehkou dávkou humoru. „Tchyně, to jsou ty kalhotky, co jsem měla na rozlučce se svobodou Soni. Jsou… tematické.“ Pokusila jsem se o úsměv. Nepodařilo se.
Tchyně na mě zírala jako na zjevení. Její tvář střídala barvy od rudé po fialovou. Pak ty kalhotky hodila zpátky na hromádku, jako by se jí z nich znechuceně pálily ruce. „No tak to si děláš legraci,“ řekla už klidnějším, ale stále šokovaným hlasem. „A já se tu snažím dávat dohromady tvoji skříň… abys vypadala k světu…“
Zbytek její návštěvy proběhl v poněkud zvláštní atmosféře. Tchyně už se nepustila do žádné další reorganizace. Místo toho seděla s rukama v klíně a občas na mě vrhla pohled, který říkal: „Pořád mi to vrtá hlavou.“ Já jsem se snažila tvářit normálně, ale v duchu jsem se smála. Našla jsem svůj klid.
Od té doby mám jednu novou, ale velmi důležitou lekci. Nikdy, nikdy nepodceňujte sílu tenkých zdí a zvědavosti tchýně. A hlavně, když už víte, že se k vám blíží „hurikán úklidu“, vždycky si schovejte ty nejvíce „tematické“ kousky oblečení na bezpečné místo. Protože někdy je lepší, když některé věci zůstanou pečlivě ukryté. Pro klid celé rodiny. A pro to, aby se z obyčejné nedělní návštěvy nestala scéna z komedie.
