Článek
Tchyně má dar přivážet z cest ty nejpodivnější suvenýry. Ne takové, které byste si vystavili do vitríny a hrdě ukazovali návštěvám, ale takové, u kterých si lámete hlavu, kam je schovat, aby se neurazila.
Tentokrát jela na víkend k sestřenici na venkov. Mluvila o tom, jak tam mají krásný trh s místními výrobky, a že mi „něco určitě přiveze“. Představovala jsem si keramickou misku, ručně dělaný svícen nebo třeba domácí sýr. Prostě něco, co má logiku.
V neděli odpoledne se objevila u dveří. „Tak tady to máš, děvče,“ řekla slavnostně a podala mi malý balíček omotaný barevným provázkem. Papír voněl po levanduli, což mi dodalo pocit, že uvnitř bude něco hezkého a voňavého.
Rozvázala jsem provázek, odhrnula papír – a zůstala ztuhle sedět. V rukou jsem držela… keramickou sošku slepice. Ale ne obyčejné slepice. Tahle měla na hlavě malovaný klobouk se slunečnicí, na krku korále z korálků, a místo normálního zobáku měla vyplazený jazyk.
„No?“ zeptala se tchyně s očekáváním v očích. „Není boží?“
„Je… originální,“ vypravila jsem ze sebe. V duchu jsem si říkala, že tohle je ten okamžik, kdy se musím rozhodnout, jestli budu diplomat, nebo komik.
„Na trhu mi paní řekla, že to je od místního umělce,“ pokračovala tchyně pyšně. „A že prý přináší štěstí do domácnosti!“
„Do které části domácnosti?“ zeptala jsem se opatrně.
„No, nejlépe prý do kuchyně. Měla bys ji dát na poličku, aby na tebe koukala, když vaříš.“
Představila jsem si, jak vařím polévku, a z rohu linky na mě zírá keramická slepice s jazykem venku. Trochu mě zamrazilo. Ale tchyně stála přede mnou s tak nadšeným výrazem, že jsem jen přikývla.
Manžel vešel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem se snažila sošku umístit někam, kde nebude na očích. „Co to má být?“ zeptal se a zvedl obočí.
„Dárek od tvojí maminky. Prý přináší štěstí.“
Podíval se na slepici, pak na mě. „No… jestli má přinášet štěstí, tak bychom ji měli schovat. Aby nás neproklela.“
Rozesmála jsem se.
Manžel se zamyslel. „Víš co? Dejme ji na lednici. Aspoň bude mít přehled o všem, co se děje.“
A tak slepice skončila na lednici. První dny jsem si na ni nemohla zvyknout. Když jsem v noci šla pro vodu, v šeru na mě její bílé tělo s barevným kloboukem působilo trochu strašidelně. Párkrát jsem se lekla tak, že jsem málem upustila sklenici.
Ale pak se stalo něco zvláštního – začali jsme ji brát jako člena domácnosti. Dali jsme jí jméno – Gerta. Manžel jí každé ráno přišel popřát „dobré ráno“, já jsem jí občas utřela prach a při vaření jsem se přistihla, že si s ní povídám.
Jednou přišla na návštěvu kamarádka. Seděla u stolu, usrkávala kávu a najednou se zeptala: „Proč máš na lednici slepici v klobouku s jazykem venku?“
A já bez mrknutí oka odpověděla: „To je Gerta. Přináší nám štěstí. A taky dohlíží, aby se u nás neplýtvalo jídlem.“
Kamarádka se začala smát a chtěla vědět, kde se dá koupit. Vysvětlila jsem, že to je unikát z venkovského trhu a že jediná cesta k takovému pokladu vede přes tchyni.
Tchyně, když slyšela, že Gerta má úspěch, přivezla o měsíc později další „umělecké dílo“. Tentokrát to byl keramický kohout v kostkované vestě. A tak máme na lednici malou farmu.
Dnes už vím, že i když tyhle dárky nejsou úplně podle mého vkusu, nesou v sobě něco víc než jen glazovanou hlínu. Nesou v sobě úmysl udělat radost, ať už to dopadne jakkoli. A hlavně – dokážou vyvolat úsměv pokaždé, když vejdeme do kuchyně.
A tak, když se mě tchyně příště zeptala, jestli mi má z trhu něco přivézt, odpověděla jsem: „Jasně. Ale ať to má klobouk!“
