Článek
Víte, s tchyní mám vztah… řekněme… dynamický. Není to nepřátelství, spíš taková neustálá hra na kočku a myš, kde kočka (ona) si myslí, že myš (já) potřebuje neustále usměrňovat. Zvlášť co se týče mého vzhledu. Každá nová barva vlasů, každý nový střih, každá extravagance je pro ni tématem k diskuzi, která často přechází v monolog.
Před pár týdny jsem se rozhodla pro radikální změnu. Už mě nebavily moje věčné hnědé vlasy. Chtěla jsem něco odvážného, něco, co by křičelo „jsem tady!“. A tak jsem se obarvila na zářivě oranžovou. Ne takovou tu tlumenou, podzimní oranžovou. Spíš takovou, co by se dala použít jako reflexní vesta na dálnici. Byla jsem nadšená. Cítila jsem se svěží, moderní, prostě božsky. Manžel si jen povzdechl a řekl: „No, je to… výrazné.“ To už u něj znamená souhlas.
Asi o týden později přišla pozvánka na velkou rodinnou oslavu. Tchán slavil kulaté narozeniny a tchyně všechno organizovala s precizností generála. Představovala jsem si, jak se tam všichni sejdeme, budeme se smát, jíst a pít. Těšila jsem se. Až do chvíle, kdy mi tchyně zavolala.
„Ahoj, zlatíčko,“ řekla s hlasem, který zněl neobvykle sladce. „Už se moc těšíme na oslavu, víš?“ „Já taky, mami,“ odpověděla jsem. „Jenom,“ pokračovala, a já už věděla, že přijde „jenom“, „víš, chtěla jsem se tě zeptat… co ty vlasy?“ Ztuhla jsem. Věděla jsem, že je to jen otázka času, kdy to téma přijde na přetřes. „Co s nimi, mami? Líbí se mi. Je to nová barva.“ Následovalo dlouhé ticho. „No, víš, na tchánových narozeninách bude hodně lidí. Důležitých lidí. A ta barva, to je taková… extravagantní. Nemohla by ses na tu oslavu nějak… obarvit zpátky? Nebo si to alespoň stáhnout? Nebo si vzít paruku?“ Její hlas byl teď plný úzkosti.
Nemohla jsem uvěřit svým uším. Zakazuje mi přijít na oslavu kvůli barvě vlasů? „Mami, to je absurdní! To jsou jen vlasy!“ „Ale nejsou to jen vlasy! Je to tvůj obraz! Co si o nás pomyslí tetička z Plzně? A ten strýc, co je děkan na univerzitě? Přece nechceš, aby si mysleli, že jsme… že jsi… no, víš,“ a tady se zarazila, protože nevěděla, jak to slušně říct. Asi „blázen s oranžovou hlavou“.
Cítila jsem, jak se ve mně vaří krev. „Takže když si nezměním vlasy, nesmím přijít na tchánovy narozeniny?“ zeptala jsem se, snažíc se udržet klidný hlas. „No, já bych si to tak nepřála, ale… chápej, musíš se přizpůsobit rodinné události,“ řekla tchyně s hlasem plným „pochopení“, které bylo ve skutečnosti nátlakem. Rozhovor skončil s tím, že se „uvidí“. Já jsem však věděla, že se neuvidí. Na oslavu jsem nešla. Z principu. A taky proto, že jsem se odmítala podřídit takové absurdnímu nátlaku. Manžel se snažil o mír, ale já jsem byla neoblomná.
Oslava proběhla beze mě. Slyšela jsem o tom, že se tchyně neustále omlouvala za mou „nepřítomnost“ a vysvětlovala, že jsem „bohužel“ onemocněla. Někdy prý dokonce prohodila, že jsem „měla špatný den na vlasy“. Bylo mi to k smíchu. Celé odpoledne jsem si užívala doma, s knihou a s mými milovanými oranžovými vlasy. A cítila jsem se mnohem lépe než na jakékoli rodinné sešlosti.
Když se manžel vrátil z oslavy a vyprávěl mi detaily. Tetička z Plzně prý neustále opakovala: „A kde je ta snacha? Co s ní je? Vždycky tak krásně zpívala!“ A strýc děkan se prý divil, proč jsem nepřišla, když jsem prý „tak inteligentní dívka“. Bylo mi jasné, že tchyně si pořádně zavařila.
Tchyně se mi pak pár dní vyhýbala. Ale nakonec to nevydržela a zase zavolala. „Ahoj, zlatíčko,“ začala, už bez sladkosti. „Víš, ta tetička z Plzně se pořád ptá, co s tebou je. A tchán by tě rád viděl. A… ty vlasy, no, už si na ně asi zvykám. Jsou… zajímavé.“ Věděla jsem, že je to její způsob, jak se omluvit. A taky vím, že moje oranžové vlasy se staly symbolem malé vzpoury. Odmítla jsem se podřídit a ukázala jsem, že mé vlasy jsou moje věc. A ne důvod k zákazu vstupu na rodinné oslavy.
Od té doby mám pocit, že se náš vztah s tchyní trochu změnil. Možná si uvědomila, že mě nezmění. A možná pochopila, že občas je potřeba respektovat i ty „extravagantní“ části rodiny. Moje vlasy zůstaly oranžové. A já jsem zůstala svá. A to je pro mě ta největší výhra. Protože někdy stačí jen ukázat, že si stojíte za svým.
