Článek
Těšila jsem se na dovolenou s manželovou rodinou už od zimy. Po loňském hektickém roce jsem si představovala slunce, moře, dlouhé snídaně bez stresu a možná i pár nových rodinných historek, na kterých se zasmějeme. Přeci jen, rodina je rodina – a já doufala, že tentokrát bude víc smíchu než malých poznámek, které umí udělat z komára velblouda.
První den vypadal slibně. Dorazili jsme do apartmánu, vybalili věci a šli na první společnou večeři. Tchyně byla v dobré náladě, občas sice podotkla, že „porce jsou tu nějak velké“ a že „solí to tady jak pro horníky“, ale celkově vládla příjemná atmosféra. Dokonce i manželův bratr se zapojil do vtipkování, takže jsem si říkala: dobrý začátek.
Druhý den jsem po dopoledni stráveném u moře zamířila zpátky do pokoje, těšila jsem se na sprchu a odpolední siestu. Otevřu dveře – a první, co vidím, je moje tchyně, jak sedí na posteli. Vedle ní můj kufr. Zavřený. Zip zatažený.
„Já ti to trochu dala dohromady,“ oznámila s úsměvem, který nevěstil odpor. „Víš, když jsem viděla, co máš v té skříni, tak jsem si říkala, že by to chtělo trošku srovnat. A taky máš věci všude, tak jsem ti je pěkně poskládala.“
Rozhlédla jsem se po pokoji – police prázdné, boty zmizely, kosmetika uklizená. Můj první pocit byl, že mě vystěhovala. Ale tchyně pokračovala: „Tady máš věci, co nepotřebuješ. Všechny ty večerní šaty, ty boty na podpatku… Prosím tě, kam bys je tady nosila? A ty silonky? Vždyť je třicet stupňů! Ty si odložím stranou, ať se ti tu nepletou.“
Otevřela jsem kufr – uvnitř bylo pár „schválených“ kousků oblečení a vše ostatní bylo v igelitce pod postelí. Můj pečlivě naplánovaný dovolenkový šatník byl zredukován na verzi „praktická žena v chorvatském kempu“, i když jsme bydleli v apartmánu.
Chvíli jsem tam stála, trochu ohromená, trochu pobavená. „A… ehm… proč jsi zavírala ten kufr?“ zeptala jsem se.
„Aby ti to neudělalo binec, když budeš otevírat,“ vysvětlila tchyně samozřejmě. „A navíc – pořádně jsem to složila, teď se ti tam vejde i to ovoce, co jsme koupili, máš to pěkně při ruce.“
Ten moment byl zvláštní směsicí absurdity a komedie. Na jedné straně moje soukromí, které prošlo invazí tchyniných organizačních schopností. Na druhé straně její naprosté přesvědčení, že mi právě zachránila dovolenou od chaosu.
První hodinu jsem byla naštvaná. Druhou jsem to vyprávěla manželovi, který se snažil tvářit, že to „asi myslela dobře“. Třetí hodinu jsem seděla na terase, koukala na moře a došlo mi, že jestli si chci tu dovolenou užít, nemůžu řešit kufr.
A tak jsem začala nosit to, co mi tchyně „schválila“. Překvapivě to fungovalo. Měla jsem méně starostí, méně rozhodování, co na sebe. Dokonce i ten klobouk, co mi vnutila místo mého, mi po pár dnech začal připadat fajn.
Když jsme odjížděli, kufr byl stále v jejím „pořádku“. A já jsem si odnesla ponaučení: některé věci nemá cenu brát jako bitvu. Někdy je lepší se usmát, dát si víno na terase a nechat tchyni, ať má pocit, že zachránila svět před mým neorganizovaným kufrem.
Pointa? Moje dovolená byla nakonec klidná, slunečná a zábavná. A tchyně? Ta odjížděla spokojená, že mi „pomohla“. Příště jí ten kufr možná nechám přerovnat hned první den – aspoň ušetřím čas.
