Článek
Mít dítě ve škole, to je kapitola sama pro sebe. Je to neustálá jízda na horské dráze plné úkolů, rodičovských schůzek a snahy pochopit novou matematiku, která se zdá být pokaždé jiná. Náš malý Kuba, ten je speciální případ. Je to takové to dítě, co má v hlavě tisíc nápadů najednou, ale na povrch se jich dostane tak pět. A i ty se občas dostanou v takovém chaosu, že by je pochopil jen on sám.
Už od nástupu do školy bylo jasné, že Kuba je… jiný. Učitelka, paní Dvořáková, byla taková ta klasická, starší paní, s brýlemi na nose a s výrazem, který říkal, že už viděla všechno. Ale myslím, že Kuba ji dokázal překvapit. Kubovy sešity byly umělecká díla – kombinace nesrozumitelného písma, náhodných obrázků a občas nějakého čísla, které nemělo s příkladem nic společného. Když mu paní učitelka řekla, aby nakreslil jablko, nakreslil vesmírnou loď. Když měl počítat, psal si do sešitu básničky o dinosaurech. A domácí úkoly? To byla kapitola sama pro sebe. Jednou jsme s manželem strávili dvě hodiny hledáním „černé kočky“, kterou měl Kuba popsat, jen abychom zjistili, že si ji vymyslel a popsal ji jako „neviditelnou“.
Paní Dvořáková si mě často zvala na schůzky. „Váš syn má problém s koncentrací,“ říkala s povzdechem. „Je nesoustředěný. Odbíhá. Vůbec nesleduje výuku.“ Já jsem se snažila vysvětlit, že Kuba je prostě kreativní, že má svou hlavu. Ale ona jen kroutila hlavou. „Možná by pro něj bylo lepší jiné prostředí. Přemýšleli jste o zvláštní škole?“
Zvláštní škola. To slovo ve mně rezonovalo. Snažila jsem se zachovat klid, ale uvnitř se mi vařila krev. Moje dítě není na zvláštní školu! Je jenom… trochu jiný. Ale paní Dvořáková byla neoblomná. Trvala na tom, že Kuba potřebuje „individuální přístup“ a „speciální péči“, což v jejím podání znělo jako eufemismus pro „vyhnout se problémům“.
Nakonec jsme se dohodly, že Kuba podstoupí psychologické testy. Souhlasila jsem, i když s těžkým srdcem. Cítila jsem se špatně, jako bych selhala jako rodič. A Kuba? Ten si z toho dělal legraci. „Půjdu si hrát s tetou a dělat hlavolamy!“ prohlásil s nadšením.
Den testů nadešel. Vzala jsem Kubu k psycholožce. Byla to taková ta milá paní, co vypadá, že má nekonečnou trpělivost. Kuba si s ní okamžitě padl do noty. Hrál si s kostkami, skládal obrázky, povídal o dinosaurech. Dvě hodiny jsem čekala na chodbě, s nervozitou, která by se dala krájet. A pak jsem se dočkala.
Psycholožka vyšla z ordinace s širokým úsměvem. „Váš syn je… velmi zajímavý,“ řekla. „Můžete jít dál.“ Vešla jsem dovnitř a ona mi ukázala Kubovy testy. Byly plné čísel, obrázků a zvláštních symbolů. Psycholožka začala vysvětlovat. „Víte, paní učitelka měla pravdu v tom, že je Kuba nesoustředěný. Ale to proto, že jeho mozek pracuje na úplně jiné frekvenci. On si v hlavě vytváří složité myšlenkové mapy. Ty jeho obrázky v sešitě? To nejsou čmáranice. To jsou schémata. A ty básničky o dinosaurech? To je způsob, jak si zpracovává informace.“
Pak se usmála a ukázala na jeden z testů, který vypadal jako bludiště. „Váš syn má nadprůměrné logické myšlení a mimořádnou kreativitu. Ve většině testů dosáhl výsledků, které jsou daleko nad průměrem jeho věkové kategorie.“ A pak dodala: „Jen potřebuje, aby se s ním pracovalo jinak. Aby se mu dovolilo myslet po svém. On nepotřebuje zvláštní školu. On potřebuje výzvu.“
Byla jsem ohromena. Můj malý, zmatený Kuba je ve skutečnosti génius! Nebo alespoň hodně chytré dítě s neortodoxním způsobem myšlení. Odešla jsem z ordinace s pocitem vítězství. Měla jsem v ruce důkaz.
Další den jsem se vydala do školy. Šla jsem přímo za paní Dvořákovou, s kopiemi testů v ruce. Paní Dvořáková seděla za stolem, s obvyklým výrazem „už zase“ na tváři. Podala jsem jí papíry. „Tohle jsou Kubovy testy,“ řekla jsem. Paní Dvořáková si nasadila brýle a začala číst. Její výraz se měnil. Zpočátku podezřívavý, pak zmatený, pak překvapený. Nakonec zvedla hlavu a podívala se na mě s úžasem. „On je… on je nadprůměrný?“ vyhrkla, jako by jí někdo řekl, že Země je placatá. „Ale on… on je takový…“ „Jako umělec, paní učitelko,“ doplnila jsem s úsměvem. „A geniální myslitel, jen s trochu jinými nápady.“
Paní Dvořáková se na mě podívala. A pak se usmála. Byl to poprvé, co jsem viděla její upřímný úsměv. „Dobře,“ řekla. „Takže žádná zvláštní škola. Zkusíme to jinak. Možná, že se od vašeho syna můžu i něco naučit.“
Od té doby se spousta věcí změnila. Paní Dvořáková začala Kubovi dávat jiné úkoly. Dovolila mu kreslit do sešitů, když si počítal. A Kuba? Ten začal vzkvétat. Stále je s ním občas zmatek, ale teď už víme, že ten zmatek je jen součástí jeho geniality. A já? Já jsem pyšná máma „zvláštního“ dítěte. Zvláštního v tom nejlepším slova smyslu. A vím, že občas stačí jen jeden test, aby se předsudky rozplynuly a pravda vyšla najevo.
