Článek
Když se někde zmíní, že důchodci mají malé penze, většina lidí přikyvuje. A když slyšíš, že někdo má důchod pod deset tisíc, automaticky tě napadne: „To musí být hrůza.“ Jenže pak potkáš paní Alenu – bývalou učitelku, které na účet chodí 9 200 korun měsíčně – a zjistíš, že se usmívá, je v pohodě, má čas na koníčky a rozhodně si nežije špatně. Vlastně si žije líp než moje kolegyně z práce, která má skoro čtyřikrát vyšší plat.
Jak je to možné?
Paní Alenu znám přes kamarádku. Učila češtinu a dějepis na základce skoro čtyřicet let. Nikdy moc neřešila peníze, ale zato byla zvyklá hospodařit s málem. „Když si člověk zvykne na jednoduchý život, není pak náročný. A hlavně – ví, co opravdu potřebuje, a co je jen pozlátko,“ říká.
A přesně v tom je podle mě to kouzlo. Dneska jsme zvyklí, že musíme mít všechno – nový mobil, auto, značkové oblečení, pravidelné kavárny, víkendové výlety, food delivery. A pak se divíme, že z třicetitisícového platu nic nezbude. Kolegyně z kanceláře, které chodí 34 000 čistého, si neustále stěžuje, že nemá z čeho žít. Nájem, doprava, jídlo, kafe po práci, kosmetika, dárky, sem tam nákup na splátky. A účet zase v mínusu.
Paní Alena? Má malý byt, který si včas odkoupila, takže neplatí nájem. Místo MHD chodí pěšky, vaří doma, občas zajde na polévku do menší jídelny. Nakupuje v malých obchodech, kde zná prodavačky, a hlavně se nehoní se za zbytečnostmi.
Její největší bohatství? Klid. Nemá žádné dluhy, žádné splátky, neřeší úvěr na auto nebo nový telefon. Nepotřebuje si každý měsíc něco dokazovat nákupy. Má čas, energii a ví, co jí dělá dobře. Chodí na procházky, čte knihy, navštěvuje knihovnu, pomáhá v komunitním centru. Na stará kolena se naučila péct kváskový chleba, na který si občas pozve sousedky.
„Není to o tom, že bych žila chudě. Já žiji úsporně, ale bohatě na zážitky. A hlavně v klidu,“ směje se. Když si to porovnám se svou kolegyní, která každý měsíc dohání uzávěrky, stresuje se v kanceláři, běhá z práce domů a do práce, a večer padne na gauč s mobilem v ruce, říkám si: není ta paní důchodkyně vlastně v lepší situaci.
Alenina filozofie je jednoduchá: než něco koupíš, zeptej se sám sebe, jestli to opravdu potřebuješ. „Lidi dneska moc řeší slevy, ale neřeší, že kupují věci, které by si jinak vůbec nekoupili. A to není úspora,“ říká.
Má seznam pravidelných výdajů, drží se rozpočtu, ale zároveň ví, že si může udělat radost třeba vstupenkou na koncert nebo dobrým čajem. „Jenže to není každodenní marnotratnost. Radost je radostí, protože je výjimečná.“
Zatímco my mladší si často říkáme, že „nemáme čas“ přemýšlet, porovnávat ceny, plánovat jídla a výdaje, ona má tenhle systém zvládnutý na jedničku. A přitom žádné Excelové tabulky. Jen papírový notýsek, kde má přehled o tom, co a za kolik.
Ještě něco. Paní Alena si spoustu věcí umí udělat sama. Zavaří, ušije, zašije, upeče. Nespoléhá na to, že všechno koupí. Má pár bylinek na balkoně, květiny ze semínek, zeleninu v létě z trhu. A co nezvládne sama, to vyřeší výměnou – soused opraví světlo, ona mu napeče koláč. Prostě výměnný obchod jako z dřívějška.
V tom je podle mě obrovská hodnota, kterou jsme jako generace ztratili. Všechno chceme koupit hotové, ideálně hned, ale ta cena – finanční i duševní – je obrovská.
Co si z toho vzít?
Nejde o to, že bychom měli žít jako důchodci. Ale něco si z jejich způsobu života můžeme vzít.
- Neporovnávej se s ostatními. Není důležité, co má soused nebo kolega. Důležité je, jak se cítíš ty.
- Méně je často více. Čím méně věcí vlastníš, tím víc svobody máš.
- Uč se soběstačnosti. Zvládnout si uvařit, opravit, naplánovat si rozpočet – to jsou dovednosti, které se ti vrátí.
- Měj čas. Čas není samozřejmost. Pokud tě práce úplně semele, ani peníze tě nezachrání.
- Nehoň se za životem, který nevedeš. Instagramové kavárny a značkové boty nejsou opravdové štěstí.
Někdy stačí potkat někoho jako paní Alenu a člověk si uvědomí, že bohatství nemá vždy číslo na výpisu z účtu. Může to být klidný spánek, radost z maličkostí, vědomí, že žiješ podle svých hodnot – a ne podle očekávání ostatních.
Takže až si zase budeš stěžovat, že peníze nestačí, zeptej se sám sebe: opravdu potřebuješ víc peněz, nebo by ti stačilo žít trochu jinak?
