Článek
Rodinná dovolená. Pro někoho splněný sen, pro mě s Robertem a dětmi spíš logistická operace na hranici válečného konfliktu. Tentokrát jsme se rozhodli pro „klid a relax“ v horském hotelu. Děti, Matyáš a Terezka, se těšily na bazén a animátory, my s Robertem na ticho a možná i nějakou tu večeři bez nutnosti krájet někomu maso.
Hotel vypadal přesně jako z katalogu – dřevěný obklad, krb v hale, dokonce i paní recepční měla na sobě kroj. Všechno idylické. V pokoji jsme se hned vrhli na vybalování. Robert se snažil zabavit děti tím, že jim slíbil zmrzlinu, pokud budou hodní, a já jsem se pustila do naší cestovní lékárničky. Vždycky ji ukládám do hotelového sejfu. Nikdy nevíte, co se může stát, a mít po ruce náplasti na puchýře a paralen je prostě základ.
Otevřela jsem sejf, a tam, mezi instrukcemi k jeho používání, ležel složený kus papíru. Na první pohled to vypadalo jako obyčejný útržek, ale něco mě nutilo ho vzít. Rozložila jsem ho. A na mě zíral rukou psaný vzkaz, jen tak položený.
Nepsal to Robert, to jsem věděla hned. Jeho písmo připomíná spíš stopy od opilého brouka. Děti psát neumí, tedy alespoň ne souvislé věty. Takže kdo?
Přečetla jsem si to nahlas, abych zjistila, o co jde:
„Pokud toto čtete, vězte, že hledám pravdu. On lže. Je to jen hra. Schovejte mi klíč pod třetí dlaždici v koupelně. Ale nikomu to neříkejte. Jsem v nebezpečí. A nikdy, nikdy nevěřte mužům s knírem.“
Robert, který si právě naléval vodu z minibaru, ztuhl s lahví v ruce. „Co to… co to je, drahá?“
„Vzkaz,“ řekla jsem, stále se snažíc zpracovat informace. „Někdo ho nechal v našem sejfu.“
Robert se naklonil, přečetl si ho a pak se na mě podíval s povytaženým obočím. „Muži s knírem? V nebezpečí? To jako… jsme se ocitli v nějakém špionážním filmu?“
Přesně tak jsem se cítila. V hlavě mi začaly naskakovat obrazy Jamese Bonda, jen s tím rozdílem, že já nejsem ani sexy, ani trénovaná na tajné mise. Spíš jsem měla na sobě tepláky a Robert si právě krkal po bublinkové vodě.
„To je ale absurdní,“ prohlásila jsem, ale zároveň jsem si uvědomila, že mě to strašně baví. „Třetí dlaždice v koupelně? Kdo by schovával klíč pod dlaždici?“
A v tu chvíli jsem si vzpomněla na něco, co jsem zahlédla, když jsem si čistila zuby. V koupelně, hned vedle sprchy, byla jedna dlaždice, která vypadala trochu volněji než ostatní. Trochu jsem se k ní sehnula, zkusila ji nadzvednout… a ona se opravdu pohnula.
A pod ní… tam něco bylo. Malý, lesklý stříbrný klíček.
Vytáhla jsem ho. Byl studený a na dotek zvláštní. Robert na mě zíral s otevřenou pusou. „Ty… ty jsi ho našla?“
„No, vypadá to tak,“ řekla jsem a s klíčkem v ruce jsem se cítila jako Indiana Jones. „Teď už jen zjistit, k čemu je.“
Děti, které do té doby sledovaly kreslenou pohádku v televizi, se otočily. „Mami, našla jsi poklad?“ zeptala se Terezka s jiskřičkami v očích.
„Třeba,“ odpověděla jsem tajemně.
Další hodiny jsme strávili víceméně jako amatérští detektivové. Prohledali jsme pokoj, zkoumali stěny, šmátrali pod postelí. Nic. Jen prach a zapomenutá ponožka. Robert se dokonce vážně zamyslel nad tím, kdo z personálu hotelu nosí knír. Recepční ne. Kuchař taky ne. Jen starší údržbář měl takový pěstěný knírek.
Při večeři jsme se s Robertem snažili předstírat normální konverzaci, ale naše oči neustále těkaly po restauraci. Hledali jsme někoho, kdo by se choval podezřele. Nebo někoho s knírem. Robert dokonce naznačil, že bychom se měli ptát, jestli někdo něco ztratil, ale já jsem ho zarazila. To by bylo příliš okaté.
Druhý den ráno jsme se rozhodli pro „průzkum terénu“. Procházeli jsme hotelovými chodbami, snažili se nenápadně nahlížet do škvír pod dveřmi, poslouchali rozhovory. Nic podezřelého. Jen turisté v lyžařském vybavení a vůně kávy z hotelové restaurace.
Odpoledne, zatímco si děti hrály v dětském koutku, jsem se rozhodla pro poslední zoufalý pokus. Klíč byl s největší pravděpodobností od nějakého zámku. Ale od jakého? Vzpomněla jsem si na takovou malou skříňku u vchodu do pokoje. Vždycky tam byla jen prázdná. Zkusila jsem to. A klíč pasoval!
Otevřela jsem skříňku. A tam, na dně, ležela… láhev vína. S malým štítkem: „Pro mého milého manžela, který zapomněl naše výročí. Klíč jsem schovala, abys ho nikdy nenašel, dokud se nenaučíš pamatovat si data. Tvůj milující duch hotelu – Jana.“
Robert, který v tu chvíli přišel do pokoje, aby si vzal nabíječku, zíral na láhev vína a pak na mě. A pak se mu rozsvítilo. „Jana! To je přece uklízečka Jana! Ta, co tu pracovala asi před půl rokem, když jsme tu byli jen my dva na víkend. Prý se rozvedla s manželem, protože zapomněl na výročí a měl přítelkyni!“
V tu chvíli jsme propukli v nekontrolovatelný smích. Celá ta detektivní záhada, „nebezpečí“ a „muži s knírem“, se smrskla na manželskou rozepři a kreativní trest. Zpráva v sejfu nebyla výkřikem o pomoc, ale výčitkou pro zapomnětlivého a nevěrného manžela. A klíč byl jen… klíčem k odpuštění, nebo alespoň k láhvi vína.
Robert si otřel slzy smíchu. „Takže jsme celou dobu hráli na tajné agenty kvůli tomu, že nějaký chlap zapomněl na výročí?“
„Vypadá to tak,“ řekla jsem a podala mu láhev. „A mimochodem, dneska máme… no, dneska máme výročí naší první společné dovolené s dětmi.“
Robert polkl. „Aha. To… to si pamatuji! Vážně!“
A já jsem se jen usmála. Alespoň teď už vím, jak se cítil ten nešťastný muž s knírem. A příště si možná dvakrát rozmyslím, než se pustím do řešení cizích manželských problémů. Nebo než si začnu hrát na tajného agenta. I když, láhev vína se vždycky hodí.
