Článek
Tenhle příběh je z kategorie těch, které se stávají jen mně. Život občas píše ty nejlepší komedie a já jsem v nich, zdá se, obsazená do role nepochopeného génia, nebo spíš jen té, co má fakt smůlu na absurdní situace. Včera jsem se ocitla v knihovně, což by pro autorku knihy na pultě nemělo být nic zvláštního. Jenže bylo.
Ve vzduchu se vznášel ten příjemný, lehce zatuchlý pach starého papíru a nových příběhů. Miluji knihovny. Jsou to chrámy ticha a poznání. Mířila jsem rovnou k novinkám, kde, k mé tiché radosti, už pár týdnů trůnila moje prvotina. Vidět svou knihu mezi těmi slavnými jmény, to je pořád takový hřejivý pocit, i když už se to stalo několikrát. S úsměvem na rtech jsem se blížila k regálu, připravená si svou knihu pohladit, možná i vyfotit.
U pultu, kousek od sekce novinek, stála starší knihovnice. Typická postava z románu – brýle na špičce nosu, vlasy stažené do přísného drdolu a takový ten pohled, co říká, že ví přesně, co si myslíte, než to vůbec domyslíte. Zrovna se skláněla nad nějakou obří knihou a něco si brumlala. Nechtěla jsem ji rušit, ale moje zvědavost, a taky ta tichá hrdost na svou knihu, mě přitáhla blíž.
Už jsem se chystala nenápadně proklouznout kolem, když zvedla hlavu. Její pohled se zastavil na mně, pak na mé ruce, ve které jsem, jak jsem si až teď uvědomila, svírala propagační záložku k mé vlastní knize. Měla na sobě ilustraci z obálky. Její oči se maličko přimhouřily. „Můžu vám s něčím pomoct, slečno?“ zeptala se. Její hlas zněl, jako by právě spolkla pravítko – suchý a přísný.
„Jen se tak dívám,“ usmála jsem se a snažila se působit co nejpřirozeněji, i když mi najednou začalo být nepříjemně. „Hledám…“ a tady jsem se zarazila. Co jí řeknu? Že se hledám? Že hledám svou knihu? To by bylo na vysvětlování. „Hledám něco zajímavého ke čtení,“ vyhrkla jsem nakonec.
Knihovnice si povzdechla. Znělo to, jako by se právě vzdala všech nadějí na lidstvo. Pak se podívala na moji ruku se záložkou a její pohled byl plný… soucitu? Nebo spíš opovržení. „Aha,“ pronesla. „Takže hledáte něco ke čtení. A umíte vůbec číst, slečno?“ Ticho. Vzduch v knihovně zhoustl. Cítila jsem, jak mi v žilách krev ztuhla. Můj mozek na chvíli odmítl zpracovat tuhle informaci. Umím číst?
Podívala jsem se na ni. Pak na záložku v mé ruce. Pak na obálku mé knihy, která na mě z pultu takřka svítila. A pak zase na ni. Věděla jsem, že se mi do tváří hrne rudá barva, ale tentokrát to nebyla jen trapnost, ale i narůstající pobavení z té absurdní situace. Já? Autorka? Mám se urazit? Mám jí ukázat svůj diplom z literatury? Nebo ji rovnou odrecitovat celou svou knihu od začátku do konce?
Rozhodla jsem se pro klidný úsměv. A pro malou lekci. „Víte, paní,“ začala jsem. „Myslím, že číst umím. Dokonce jsem to dotáhla tak daleko, že jsem jednu knihu i napsala.“ A s těmi slovy jsem položila záložku na pult a prstem ukázala na svou knihu, která ležela hned vedle. „Tohle je moje.“
Knihovnice ztuhla. Její oči se rozšířily za brýlemi. Zvedla bradu a podívala se na obálku, pak na mé jméno, které tam bylo hrdě napsané. A pak zase na mě. Ten výraz v jejím obličeji byl k nezaplacení. Bylo vidět, jak jí všechny ty informace v hlavě přeskakují. Z přísné knihovnice se rázem stala červenající se, zaskočená knihovnice. „Ach,“ vydechla. „Já… já se moc omlouvám. Netušila jsem. Vypadáte… mladě.“
Usmála jsem se. Vítězoslavně. „Děkuji,“ řekla jsem. „To se mi občas stává.“ Pak jsem si vzala svou knihu z pultu, podepsala se na volnou stránku a položila ji zpět. „Teď už vím, co budu číst,“ dodala jsem a s úsměvem odešla. Neohlédla jsem se, ale skoro jsem slyšela, jak se celá knihovna otřásá jejím vnitřním povzdechem.
Celá tahle situace mi připomněla, jak rychle si lidé dělají předsudky. A jak je snadné někoho podcenit jen na základě vzhledu nebo prvního dojmu. Ten den jsem si uvědomila, že moje nejlepší zbraň není jen psané slovo, ale smysl pro humor a schopnost se nenechat vyvést z míry.
