Článek
Půda v našem rodinném domě byla místo, kam jsem jako dítě nerada chodila. Vzduch tam byl těžký a všechny staré věci v polopřítmí působily jako ozvěna zapomenutých příběhů. Po dědově smrti jsme se rozhodli, že je čas půdu uklidit. Všechno staré nádobí, šaty, krabice se suvenýry.
Našli jsme mnoho věcí, ale nejzajímavější byl starý kožený kufr, schovaný pod hromadou pytlů. Kufr vypadal, jako by ho nikdo neotevřel desítky let. Děda ho nikdy nezmínil, a přesto byl v našem domě odjakživa. Zamčený, s oprýskaným zámkem, který nakonec povolil pod lehkým tlakem.
Uvnitř jsme našli kromě několika fotek a starých dopisů také deník. Starý, s popraskanou vazbou, jeho stránky byly zažloutlé, některé potrhané. Vzali jsme ho do obýváku a začali listovat.
První zápisy byly poměrně nevinné – popisovaly dědův každodenní život v době poválečné, jeho práci, útržky rodinných historek. Ale jak jsme postupovali dál, začalo se všechno měnit.
Děda byl poslední roky velmi nemocný. Lékaři říkali, že se u něj střídají stavy klidu s těžkými bludy a vidinami. Občas tvrdil, že někdo stojí za oknem, nebo že v noci slyší hlasy. Často jsme to přičítali jeho nemoci.
Pak jsme našli stránku, která nás přesto znepokojila. Bylo na ní napsáno:
„Klepot není náhoda. Je to počítání. Tři rány znamenají, že má ještě tři noci. Dvě – že dvě. Když uslyším jednu… bude u dveří.“
Popisoval, jak odjakživa slyšel to pravidelné zaklepání – vždy o půlnoci – a jak každé zaklepání bylo o jeden úder kratší, dokud nezbyl jen poslední.
Poslední zápis byl psaný neklidně, s rozmazaným inkoustem:
„Dnes v noci už zazněl jen jeden úder. Nesmím usnout. Tentokrát nepůjde pryč.“
Pod textem byla tmavá skvrna, která vypadala jako zaschlá krev.
Na další stránce už nebylo nic. Jen otisk ruky, a pod tím tři podivné vrypy, jako by je udělal nehtem.
Dědu našli druhý den ráno v křesle. Vypadal klidně, jen měl oči otevřené, jako by čekal na něco, co nakonec nepřišlo… nebo přišlo a on už na to nemusel reagovat.
Od té doby občas v domě zaslechnu klepání. Většinou ho přejdu bez povšimnutí, říkám si, že je to jen dřevo, co pracuje, nebo vítr. Ale někdy… někdy si všimnu, že úderů je méně než minule.
A radši dál nepočítám.
