Článek
Nedávno jsem si řekla: „Dneska si dopřeju.“ Po dlouhém týdnu plném domácích prací, vyřizování a povinností jsem si chtěla dát něco pěkného. Vyrazila jsem do té nové restaurace, co otevřeli nedaleko od nás v centru města. Už párkrát jsem o ní slyšela samou chválu, a tak jsem si řekla, že je čas ji vyzkoušet na vlastní kůži.
Vešla jsem dovnitř a hned mě zahalila vůně čerstvého pečiva a něčeho, co vonělo jako domov. S úsměvem jsem se posadila ke stolu u okna a objednala si to, co mám ráda odjakživa – řízek a bramborový salát. Není to nic extra, ale takový ten domácí styl, co mě vždycky potěší.
Číšník byl milý a ochotný, přinesl mi vodu a rychle se postaral, abych měla všechno, co potřebuji. Jídlo dorazilo a bylo to přesně tak, jak jsem si představovala – křupavý řízek, voňavý bramborový salát s trochou majonézy a jemných kousků kyselých okurek. Pomalu jsem si pochutnávala, užívala klidný okamžik, který si jako důchodkyně moc vážím.
Když jsem dojedla, zavolala jsem si číšníka a požádala o účet. Řekla jsem, že zaplatím kartou, protože dneska už se hotovost moc nenosí, a navíc, je to pohodlnější. Číšník se ke mně naklonil a s takovou vážnou a trochu zvědavou tváří se mě zeptal: „Opravdu umíte zaplatit kartou?“
No, představte si ten pocit. Já, která jsem celý život platila všude možně – v obchodech, na trhu, u doktora, na benzínce – a teď mi někdo přijde položit otázku, jestli vůbec umím zaplatit kartou?
Na chvilku jsem ztuhla a pak jsem se musela smát. Odpověděla jsem s lehkým úsměvem: „No, snažím se, ale jestli to mám ukázat, tak to ráda předvedu.“
Číšník se usmál a trpělivě mi vysvětlil, jak kartu vložit do terminálu, jak zadat PIN, a co dál. Přiznám se, že jsem se trochu styděla, protože jsem cítila, jak na mě ostatní kolem stolu koukají, ale zároveň jsem si řekla, že není ostuda ptát se a učit se.
Vložila jsem kartu do čtečky, zadala PIN a čekala, až se objeví ta kouzelná hláška „Schváleno“. A opravdu, za pár vteřin to přišlo. Číšník mi podal terminál s úsměvem a řekl: „Vidíte, zvládla jste to perfektně.“
V ten moment jsem pocítila zvláštní mix hrdosti a dojetí. Není to jen o tom, jestli člověk umí zaplatit kartou. Je to o tom, že svět se mění, technologie nás obklopují, a my musíme jít s dobou, i když už máme pár zkušeností za sebou.
Při odchodu jsem se usmívala a v duchu jsem si říkala, že někdy není špatné se na sebe trochu usmát, přijmout, že nejsme nejmladší, a že si můžeme dovolit i trochu zmatku a legrace. A taky že někdy i obyčejná platba může být malým dobrodružstvím.
Od té doby, kdykoli platím kartou, vzpomenu si na ten den a s úsměvem na tváři si říkám: „Ano, umím zaplatit kartou. A pokud někdo pochyboval, mám svůj malý důkaz.“
A co jsem se z toho naučila? Že není ostuda neznat všechno, že je fajn se ptát, a že humor je nejlepší způsob, jak zvládat tyhle malé nečekané situace. A taky že řízek s bramborovým salátem chutná lépe, když máte k tomu i příběh, na který budete vzpomínat s úsměvem.
Takže milé dámy a pánové, když vás někdo někdy v restauraci nebo jinde požádá o „ukázku“, jak zaplatit kartou, neberte to jako výsměch. Je to možná jen malý test trpělivosti a příležitost k novému zážitku
