Článek
Vstoupila jsem do restaurace s pocitem, že mě čeká příjemný večer. Žádné velké oslavy, jen klidná večeře ve dvou. Člověk někdy touží po malém úniku, po obyčejném jídle bez povinností. Uvolnila jsem si šálu, sedla si ke stolu a užívala si atmosféru. A pak přišla ona věta: „Pro vás dětské menu?“
Nejdřív jsem si myslela, že šlo o vtip. Usmála jsem se, čekala jsem, že se číšník zasměje se mnou. Místo toho stál naprosto vážně, s blokem připraveným k zápisu. Můj muž vyprskl smíchy tak, že se za něj otočil vedlejší stůl.
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo se urazit. Proč zrovna já? Nejsem přece o hlavu menší než ostatní, oblečení mám normální, make-up taky. Nejspíš nějaká chyba v odhadu. Možná unavené oči po celém dni. Nebo špatný úhel pohledu.
Smích mého muže ale celou situaci umocnil. Seděl tam, zakloněný, s rukou na břiše, a jeho smích se mísil se zvuky příborů. V tu chvíli jsem se cítila jako hlavní postava komedie, do které jsem se vůbec nehlásila.
Odešla jsem na toaletu. Ne proto, že bych se chtěla urazit, ale potřebovala jsem si dát pauzu od té absurdity. V zrcadle jsem zkoumala svůj odraz, jestli opravdu působím jako někdo, kdo si objednává omalovánky a hranolky s kečupem. Nic. Jen já, únava v očích a mírně rozcuchané vlasy po větru.
Když jsem se vrátila ke stolu, číšník stál připravený s menu pro dospělé. Nebyla jsem si jistá, jestli to byla omluva, nebo prostě jen dodržoval postup. Můj muž se na mě díval pobaveně, jako by čekal, že si teď opravdu objednám smažené nugety.
Celá situace mě přiměla přemýšlet, kolik podobných okamžiků v životě máme. Ty malé, neočekávané trhliny v běžném dni, které nás vyvedou z míry. Někdy jsou to situace, kdy se zasmějeme sami sobě. Jindy jsou to chvíle, kdy si uvědomíme, že nás lidé vidí jinak, než se vidíme my.
Připomnělo mi to staré historky z dětství, kdy mi lidé tipovali méně let, než mi bylo. Tenkrát to lichotilo. Časem se to mění. Přesně v momentě, kdy chcete působit dospěle, přijde poznámka, která vás vrátí zpět na začátek.
Můj muž se smál ještě cestou domů. Pro něj to byl skvělý zážitek, historka, kterou bude vyprávět přátelům. Pro mě spíš připomínka, že humor má různé tváře. Že to, co jednomu připadá neškodně vtipné, může druhého trochu bodnout.
Další den jsem si na to vzpomněla při obědě v kanceláři. Kolegové se mě ptali, jaký jsme měli večer. Na vteřinu jsem zaváhala, jestli jim tu historku vyprávět. Nakonec jsem to udělala a sklidila smích. Zjistila jsem, že s odstupem už to bolí míň. Možná to byla ta chvíle, kdy se nepříjemná epizoda proměnila v zábavnou historku.
Od té doby přemýšlím, jak často si všímáme drobných soudů od cizích lidí. Číšník mě neznal, netušil, kdo jsem, co dělám, ani kolik mi je let. Jen mě zařadil podle prvního dojmu. Stejně jako to děláme všichni – v obchodě, v dopravě, na ulici. A možná právě tyto momenty nám nastavují zrcadlo.
Možná jsme všichni občas tím „dětským menu“ pro někoho jiného. Symbol toho, že nevypadáme tak, jak si myslíme. A možná je to v pořádku. Možná to není o tom, abychom působili vážněji, ale o tom, abychom dokázali přijmout, že jsme pro někoho jinde na škále.
Teď už se tomu dokážu zasmát sama. Představa, že mi někdo nabídne pastelky k jídlu, se stala vtipem i pro mě. Zvlášť když si uvědomím, kolik dospělých by vlastně uvítalo talíř hranolek s omáčkou bez složitých názvů.
Až příště půjdeme do restaurace, už budu připravená. Možná si to dětské menu objednám. Ne proto, že bych chtěla potvrdit jejich odhad, ale proto, že bych si chtěla užít ten okamžik bez napětí. Protože nakonec – jestli se z jedné věci můžeme poučit – je to to, že nečekané situace chutnají lépe, když je ochutnáme s nadhledem.
