Článek
Někdy se ocitnete v situaci, kdy se pravidla zdají být neúprosná. Ale jak se ukáže, i ta nejpevnější pravidla se mohou ohnout, když do hry vstoupí nečekaný faktor. A občas je ten faktor dostatečně silný na to, aby i ty nejpřísnější tváře ztichly.
Víte, mám ráda pohodlí. A pohodlí se pro mě rovná teplákům. Nejlépe těm starým, s vytahanými koleny a flíčky od kafe. Nejsou sice na červený koberec, ale na lenošení doma nebo rychlý nákup jsou prostě ideální. Nikdy by mě nenapadlo, že se z nich stane takové kontroverzní téma. A už vůbec ne v restauraci.
Můj manžel měl před časem narozeniny a já se rozhodla, že ho vezmu na večeři do jedné opravdu nóbl restaurace. Víte, takové to místo, kde mají bílé ubrusy, číšníci nosí rukavičky a jídelní lístek je napsaný tak komplikovaně, že potřebujete slovník. Manžel sice není na takové podniky, ale jednou za rok proč ne, že? Chtěla jsem, aby to bylo něco speciálního.
Celý den jsem se na večer těšila. Užívala jsem si to plánování, představovala si, jak si dáme něco extra a budeme se smát. Večer nastal. Manžel si vzal košili, sako, prostě vypadal, jako by šel na předávání Oscarů. Já jsem se oblékla do… no, do tepláků. Samozřejmě, že jsem si vzala ty „lepší“. Tmavé, bez flíčků, s úmyslem si k nim vzít nějakou pěknou halenku. Ale pak jsem se na ně podívala a pomyslela si: „Vždyť jsou tak pohodlné!“ A tak jsem se rozhodla pro pohodlí. K tomu teniska, lehké tričko a pocit, že jsem připravená na všechno. Manžel na mě sice divně koukal, ale nic neřekl. Asi už si zvykl.
Dorazili jsme do restaurace. U vchodu stál maître d', elegantní pán s nakadeřenými vlasy a výrazem, který říkal, že on je tady král. Podíval se na manžela, usmál se, pak se podíval na mě a jeho úsměv zamrzl. Změřil si mě pohledem od hlavy k patě, přičemž jeho oči se zastavily na mých teplácích.
„Dobrý večer,“ řekl sice, ale tón jeho hlasu naznačoval, že večer dobrý rozhodně nebude. „Máte rezervaci?“ „Ano, na jméno Novák,“ řekl manžel. Maître d' přikývl, prolistoval knihu, ale pak se znovu podíval na mě. „Slečno,“ (už jen to „slečno“ znělo jako výtka) „do naší restaurace je vyžadován dress code. V teplákách ke stolu bohužel nemůžete.“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Cože? Tepláky? Vždyť jsou čisté! A elegantní, svým způsobem! Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Manžel stál vedle mě a vypadal, že se propadne hanbou.
„Ale my máme rezervaci,“ snažila jsem se argumentovat. „A jsme tu kvůli oslavě narozenin.“ Maître d' však byl neoblomný. „Pravidla jsou pravidla. Omlouvám se, ale nemohu vás usadit.“ V tu chvíli jsem měla chuť se otočit a jít. Ale pak se ve mně něco zlomilo. Nešlo o tepláky. Šlo o ten princip. Jak si někdo dovolí mi říkat, co si mám obléknout? A navíc, manžel měl narozeniny!
Manžel si povzdechl a pak vytáhl z kapsy vizitku. Nebyla to ledajaká vizitka. Manžel je totiž jedním z hlavních dodavatelů pro celou síť těchto restaurací. Vlastně je to ten, kdo zajišťuje, že mají na talíři ty nejlepší suroviny. Je to vlastně takový tichý, ale velmi důležitý partner.
Maître d' vizitku vzal. Letmo na ni pohlédl a jeho výraz se nezměnil. Ale pak se jeho oči zastavily na logu firmy a jménu. A v ten moment se stalo něco neuvěřitelného. Jeho tvář ztuhla. Oči se mu rozšířily. A v očích se mu objevil výraz čirého zděšení.
„Pane Nováku?“ vyhrkl, už ne s arogancí, ale s takovou úctou, že bych mu skoro uvěřila. „Ó, samozřejmě, pane Nováku! Prosím, omlouvám se, to je… to je nedorozumění!“ Jeho hlas se změnil z ledového na medový. Hned volal na číšníka: „Připravte stůl číslo sedm! Okamžitě! A prosím, to nejlepší víno!“
Najednou jsme nebyli jen obyčejní hosté. Byli jsme ti „důležití“. Ti, co si mohou dovolit přijít v teplákách a nikdo ani necekne. Cítila jsem, jak se mi na tváři rozlévá vítězný úsměv. Maître d' se nám klaněl, omlouval se na všechny strany a vedl nás k nejlepšímu stolu v restauraci. Cestou na nás všichni číšníci a hosté koukali, někteří s úžasem, někteří s lehkým pobavením. Manžel se na mě podíval a tiše se smál.
Večeře proběhla v naprosto bizarní atmosféře. Každou chvíli k nám chodil maître d' a ptal se, zda je všechno v pořádku. Jestli nám chutná. Jestli nepotřebujeme něco speciálního. Servis byl prvotřídní, jídlo vynikající. A já jsem si to užívala, sedíc v mých oblíbených teplákách uprostřed luxusu. Bylo to jako pomsta všem těm snobským pravidlům.
Když jsme odcházeli, maître d' nás vyprovázel až ke dveřím a s omluvným úsměvem prohlásil: „Ještě jednou se omlouvám za to nedorozumění, slečno. Příště si samozřejmě můžete přijít v čemkoli, v čem se cítíte pohodlně.“ A v tu chvíli jsem věděla, že jsem vyhrála. Že tepláky zvítězily nad dress code. A že občas stačí jen ukázat, kdo platí účet, aby se svět otočil vzhůru nohama. Byl to skvělý narozeninový večer, plný překvapení a nečekaného triumfu. A od té doby vím, že pohodlí je někdy víc než jakákoli etiketa.
