Článek
Nedělní oběd. U nás doma to znamená pohodu, klid a hlavně – pořádnou porci něčeho dobrého. Tentokrát padla volba na voňavou svíčkovou s domácími knedlíky. Už od rána se kuchyní linula ta typická vůně, která slibovala kulinářský ráj. Všichni jsme se těšili, manžel si už brousil pomyslný nůž a dcera se ptala, jestli už bude ten „omáčkový den“. Všechno šlo jako po másle. Svíčková se pomalu dusila na plotně, knedlíky kynuly a já jsem s láskou chystala na stůl sváteční servis. Okna byla otevřená, jarní vzduch voněl a do toho ta božská vůně z kuchyně… prostě nedělní idylka jak z obrázku.
A pak se to stalo. Ozvalo se štěkání. Ne to naše běžné „haf haf“ od kolemjdoucího psa. Tohle bylo štěkání s nádechem zběsilosti a… tušení zkázy. Patřilo Rexovi. Rex je labrador od sousedů. Roztomilý, když spí. Jinak je to takové chlupaté torpédo s neuvěřitelnou energií a zálibou v nečekaných návštěvách na naší zahradě. Náš plot pro něj představuje spíš doporučení než pevnou překážku. Než jsme stačili zareagovat, v kuchyni se objevil Rex. Celý udýchaný, s vítězným výrazem v očích a… s kusem masa v tlamě. Ne, nebyl to jen tak ledajaký kus masa. Byl to kus naší pečlivě připravené svíčkové. „Panebože!“ vykřikla dcera. „Ten pes nám krade oběd!“ A skutečně. Rex si vesele pobíhal po kuchyni a okusoval šťavnaté maso, zatímco zbytek naší svíčkové ležel na podlaze, kam ho zřejmě cestou upustil. V hrnci na plotně zela smutná díra. Manžel se na to chvíli nevěřícně díval a pak se začal smát. „No tak to je síla! Ten sousedovic raubíř má ale chuť!“ Já jsem tak nadšená nebyla.
Celé dopoledne jsem strávila u plotny a teď nám sousedovic chlupatá návštěva sežrala hlavní chod. A ten jeho nevinný výraz, když si spokojeně mlaskal! To bylo k zulíbání… kdyby mi zrovna nesnědl oběd. „Jak se sem vůbec dostal?“ zeptala jsem se, i když jsem tušila odpověď. Náš plot pro Rexe nikdy nebyl velkou výzvou. Je to mistr útěku a překonávání překážek. „Asi si udělal malý výlet,“ prohodila dcera s ironickým úsměvem. „A jako suvenýr si odnesl naši svíčkovou.“ Podívala jsem se na ten zbytek na podlaze. Svíčková vypadala… no, po setkání s Rexem vypadala dost ošklivě. Zbytek omáčky na plotně osiřel. Knedlíky čekaly na svého masového partnera marně.
Co teď? V lednici už nic podobného nebylo. Rychlá náhrada v podobě svíčkové nepřipadala v úvahu. Nakonec jsme se rozhodli pro rychlou variantu – objednali jsme pizzu. Ironií osudu, stejně jako minule, když nám (tedy vám, v tomto případě sousedův pes sežral oběd). A Rex? Ten se spokojeně vrátil k sousedům, pravděpodobně s plným břichem a pocitem dobře vykonané práce. Doufám, že si alespoň pochutnal.
Poučení z této nedělní obědové pohromy bylo jasné: sousedovic pes s neodolatelnou chutí a talentem pro překonávání plotů je třeba brát vážně. A naši svíčkovou příště raději schováme do trezoru. Od té doby už si na nedělní oběd dáváme větší pozor. A když slyšíme zběsilé štěkání od sousedů, preventivně zavíráme okna a dveře. A možná bychom měli sousedům nenápadně doporučit vyšší plot. Pro dobro všech zúčastněných. Hlavně pro dobro naší svíčkové. A když si teď představím Rexe, jak si spokojeně olizuje čumák po naší svíčkové, nemůžu se ubránit smíchu. I když jsme přišli o oběd, získali jsme alespoň další veselou historku o tom, jak nám sousedovic chlupaté torpédo zpestřilo neděli. A příště? Příště už budeme chytřejší. Svíčková bude pod zámkem a my budeme ostražití jako rys. Protože s mlsným labradorem za plotem si člověk nikdy nemůže být jistý.
