Článek
Pravděpodobně jste zažili, že stojíte ve frontě. V obchodě, na poště, u doktora. Člověk si chvíli počká, kouká kolem sebe, občas zkontroluje telefon. Většinou je to prostě nuda. Ale víte, jaké to je, když se vám z ničeho nic začne svět točit a země se nebezpečně přiblíží? A jaké to je, když místo pomoci uslyšíte jen šepot a kydání hnoje?
V ten den to začalo celkem normálně. Klasický nákup, klasická fronta u pokladny. Pár lidí přede mnou, pár za mnou. Nic neobvyklého. Vzala jsem si do košíku jen pár věcí, takže jsem nečekala, že tam strávím věčnost. Jenže pak se to stalo. Nejdřív taková zvláštní slabost, pak mi zčernaly okraje vidění. Snažila jsem se dýchat zhluboka, opřít se o košík, ale bylo to marné. Nohy se mi podlomily a já se skácela k zemi.
Byla to vteřina, možná dvě, ale pro mě celá věčnost. V tom pádu jsem slyšela takové to kolektivní zalapání po dechu, jaké slyšíte, když se stane něco nečekaného. Čekala jsem, že se ke mně někdo skloní, zeptá se, jestli jsem v pořádku. Že ucítím ruku na rameni, nabídku pomoci. Místo toho se mi do uší, které mi ještě hučely z nárazu, začaly dostávat útržky rozhovorů.
„Ježiš, ta to hraje, co? Aby ji pustili dopředu.“
„No jasně, typická scéna. Lidi už neví, co by vymysleli.“
„A podívejte, ani neomdlí pořádně. Úplná herečka.“
Ležela jsem tam na studené podlaze, s rukama rozhozenýma, a srdce mi bušilo jako splašený kůň. Hlava mi třeštila, ale to, co bolelo víc, byly ty hlasy. Ty drsné, odsuzující tóny. Jako bych byla nějaká podvodnice, která se snaží využít situace. Místo abych se bála o své zdraví, bála jsem se o svou pověst. Co když si opravdu myslí, že to hraji?
Chtěla jsem se zvednout, křičet na ně, že mi není dobře, že to není divadlo. Ale tělo mě neposlouchalo. Jen jsem tam ležela a cítila, jak se mi do očí derou slzy – ze zlosti, z ponížení. Mezi těmi hlasy jsem ale zaslechla i jeden klidný, ženský hlas: „Nebuďte blázni, vždyť je jí očividně špatně. Potřebuje pomoct.“ A pak ještě jeden, mužský: „Má recht. Pusťte ji dál, zavoláme někoho.“
Trvalo to, než se ke mně někdo odvážil přiblížit. Pak se nade mnou objevila tvář starší paní s laskavýma očima. Klekla si ke mně, zkontrolovala mi puls a jemně mě zvedla. „Jste v pořádku, děvenko? Nebojte se, jsme tady.“ Její slova byla jako balzám na moji rozbolavělou duši. Vzápětí přiběhla i prodavačka, přinesla vodu a zavolala mi záchranku.
Když jsem seděla v sanitce a paramedici mi měřili tlak, nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se smát. Tak hořce. Nad celou tou situací. Lidi jsou zvláštní. Někdy jsou plní empatie, jindy… jindy je podezřívavost silnější než cokoli jiného. Možná je to tou uspěchanou dobou, kdy si každý myslí, že se ho někdo snaží obelstít. Nebo možná prostě jen lidé zapomínají na základní lidskou slušnost.
Ten den mi dal lekci. Nejen o tom, že je fajn mít v kabelce hroznový cukr, ale hlavně o tom, jak snadné je odsoudit druhého, aniž bychom znali celý příběh. Jak rychle se z bezmocné oběti stane „přehánějící herečka“. A jak důležité je najít v sobě tu sílu se z takového pádu zvednout, doslova i obrazně. A hlavně – nezapomenout na ty, kteří podali pomocnou ruku a věřili vám, i když zbytek světa pochyboval.
Příště, až uvidíte někoho ve frontě, kdo vypadá, že mu není dobře, zkuste se nejprve zeptat. Třeba tím zachráníte někomu nejen zdraví, ale i důstojnost. A úsměv.
