Článek
Pamatuji si to jako včerejší den. Bylo jaro, vzduch voněl deštěm a rozkvetlými třešněmi, a já jsem stála před malým, omšelým domkem na okraji vesnice. Domek s modrou brankou a rozkvetlou zahradou plnou vlčích máků. Byl to babiččin domek. A já jsem se tam stěhovala, abych se o ni postarala. Celý rok. Rok plný naděje, že tenhle domeček jednou bude můj.
Babička, paní Růžena, byla žena ze staré školy. Hodně toho zažila, a ještě víc toho pamatovala. Ale poslední dobou jí paměť začala vynechávat a tělo už taky nesloužilo. Měla dvě děti – mou mámu, a pak strýce Karla. Máma žila daleko, ve městě, a strýc Karel? Ten se odstěhoval do ciziny hned po revoluci a od té doby se ozval jen o Vánocích, spíš z povinnosti než ze zájmu. Takže péče o babičku, ta spadla na mě. Její jedinou vnučku.
Nikdo mě do toho nenutil. Byla to moje volba. Vždycky jsem babičku milovala. A ten domeček… ten domeček byl pro mě ztělesněním klidu, dětství a starých časů. Představovala jsem si, jak ho jednou budu mít, opravím ho, zasadím nové květiny, posedím si pod starou jabloní. Bylo to takové mé tajné přání, sen, který mě hnal kupředu. A taky trochu naděje, že když se o babičku postarám, ona to ocení. A třeba mi ho odkáže.
První měsíce byly náročné. Babička byla tvrdohlavá, odmítala pomoc, chtěla si dělat všechno po svém. Ale já jsem byla trpělivá. Vařila jsem jí, prala, uklízela, pomáhala s hygienou. Povídaly jsme si hodiny o starých časech, o dědečkovi, o tom, jaká byla kdysi vesnice. Někdy se zlobila, jindy byla milá. Byly dny, kdy jsem si připadala spíš jako její osobní dozorce než vnučka. Ale vydržela jsem. Vydržela jsem, protože jsem babičku milovala. A taky kvůli té naději.
Viděla jsem, jak se ostatní z rodiny drží stranou. Máma volala tak jednou týdně, strýc Karel jednou za měsíc. Já jsem byla ta, kdo seděl u babičky, když měla horečku, kdo jí držel ruku, když se bála, kdo jí četl z knížky, když nemohla spát. Sousedky mi občas přinesly buchtu a povzdechly si: „Jste zlatá, holka. Že se na babičku nevykašlala jako ti ostatní.“ To mě hřálo u srdce. Věřila jsem, že babička to vidí. Že to ví.
Babička mi často vyprávěla o tom, jak je domeček starý, jak v něm bydlely generace. „Tady se narodila tvá maminka, víš,“ říkala mi. „A tady, v téhle kuchyni, děda poprvé ochutnal pivo.“ Byly to krásné vzpomínky. Nikdy ale přímo neřekla, co bude s domkem dál. Jenom občas prohodila: „Však ono se to po mně nějak vyřeší.“ A já jsem si to vykládala po svém. Jak jinak by se to mohlo vyřešit než tak, že ho dostane ten, kdo se o ni postaral?
Po roce péče babička odešla. Klidně, ve spánku. Bylo to smutné, ale zároveň úleva. Péče o ni byla vyčerpávající a já jsem cítila, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách. Zorganizovala jsem pohřeb, zařídila všechny náležitosti. A pak přišel na řadu dědický řízení.
Seděli jsme u notářky. Já, moje máma a strýc Karel, který se kupodivu objevil. Vypadal svěže, opáleně a evidentně mu nic nechybělo. Paní notářka začala číst závěť. A pak to přišlo. Celý majetek – domek, zahrada, i to málo peněz, co babička měla – všechno odkázala svému prvorozenému synovi. Strýci Karlovi.
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Cože? Jak? Proč? Máma vedle mě zbledla. Strýc Karel jen přikývl, jako by se nic zvláštního nedělo. Notářka pak dodala: „Víte, paní Růžena vždycky ctila tradice. A u nich v rodině to vždycky bylo tak, že prvorozený syn zdědil rodinný majetek. To je prostě… tradice.“
Seděla jsem tam jako přimrazená. Rok mého života. Tisíce hodin péče, probdělé noci, obětování. Všechno pro nic. Pro zvyklost, pro tradici, o které jsem neměla ani tušení. V očích se mi zaleskly slzy, ale zatnula jsem zuby. Nechtěla jsem plakat před strýcem Karlem.
Když jsme vyšli ven, máma mě objala. „Je mi to tak líto, dcerko. Já jsem si myslela…“ Strýc Karel si odkašlal. „No, co se dá dělat. Tradice je tradice. Ale neboj se, sestři,“ řekl mámě, „až se domek prodá, něco vám z toho dám. A ty,“ podíval se na mě s mírným úsměvem, „ty jsi se o babičku hezky starala. To se cení.“ A pak se otočil a zmizel.
Šla jsem domů, do svého malého bytu v paneláku. Z okna jsem viděla šedé střechy a dálnici. Žádné vlčí máky, žádná modrá branka. Byla jsem naštvaná. Smutná. Zklamaná. Cítila jsem se využitá a podvedená. Ta naděje, ten sen o domečku, to všechno se rozplynulo jako dým.
Trvalo mi dlouho, než jsem to zpracovala. Uvědomila jsem si, že jsem se o babičku starala z lásky, ale zároveň i z té sobecké naděje. A že láska by neměla být podmíněna dědictvím. Byla to hořká lekce. Ale zároveň mě naučila jednu důležitou věc: v životě se nemůžu spoléhat na to, že mi někdo něco dá. Musím si na to vydělat sama. A ten domeček s modrou brankou? Ten zůstal krásnou vzpomínkou. Ale už ne snem. A já, i když o chlup chudší a o hodně zkušenější, jsem se rozhodla, že si ten svůj vlastní domeček, s vlastními vlčími máky, jednou postavím sama. Bez jakýchkoli tradic.
