Článek
První den jsem měla pocit, že jsem hlavní postava v cestopisném filmu. S mapou v ruce, foťákem převislým přes rameno a s batohem, který se tvářil, že váží tunu, jsem vyrazila objevovat město. Řím mě okouzlil okamžitě – úzké uličky, vůně kávy a čerstvého pečiva, cinkání tramvají a šrumec turistů z celého světa. Cítila jsem se volná a nezávislá, skoro jako hrdinka romantické komedie… dokud jsem nezačala hledat první památku.
Colosseum. To byla má první zastávka. Samozřejmě jsem si představovala, že půjdu dovnitř, udělám pár selfíček, rozhlédnu se po aréně a budu cítit dech historie. Realita? Přeplněné fronty, vedro, dav lidí, který se zdál být naprogramován na ignorování mé existence. Přesto jsem se prodrala kupředu, až jsem stála u vstupu. A právě v tom momentě mi někdo omylem šťouchl rameno… a já spadla. Ne dramaticky, spíš komicky – jako baletka bez baletu. Přítomní turisté se zasmáli, já se rudá jako rajče postavila a snažila se zachovat důstojnost.
Po této „lekci pokory“ jsem se rozhodla, že potřebuju něco klidnějšího. Zastavila jsem se v malé kavárně u fontány di Trevi. Objednala jsem cappuccino a croissant, usedla ke stolku a vytáhla deník. Myslela jsem si, že si zapsání zážitků bude meditací. Jenže vedle mě seděla skupina hlučných turistů, kteří měli zřejmě dohodu, že každý vteřina jejich hovoru musí být slyšet i na druhém konci náměstí. Pokusila jsem se soustředit, ale po pěti minutách jsem raději přemýšlela nad tím, jak by se dal croissant sníst tak, aby mě nepolila káva.
Večer mě čekal „klidný“ romantický procházkový plán – Piazza Navona, fontány, pouliční umělci. Jenže Řím měl jiný scénář. Ztratila jsem se. Jednoduše jsem se procházela a myslela si, že jdu správným směrem, dokud jsem nenarazila na uličku, která vypadala, že končí v obytné zóně. Místní se dívali zvláštně, já ztratila mapu (která se podivuhodně sama srolovala a odjela někam po zemi) a nakonec jsem se smířila s tím, že budu improvizovat.
A pak přišla ta chvíle, která mě poznamenala. Seděla jsem na schodech u nějaké malebné fontány, snažila se zjistit, kam vlastně patří, a najednou mě oslovil Ital. Usmíval se, mluvil rychle, já mu rozuměla zhruba polovičku. Snažila jsem se být přívětivá, ale bylo jasné, že jsem cizinka. A pak přišla nabídka: „Chceš vidět tajné místo?“ V duchu jsem si říkala: „No jasně, to je přesně ten typ filmového okamžiku, který skončí v hororové verzi.“ Ale zvědavost zvítězila.
Provedl mě spletí uliček, až jsme se dostali k nádhernému malému náměstíčku, které bych sama nikdy nenašla. Byla tam tichá kavárnička, staré lampy a nikdo kromě nás. Řekla jsem si, že tohle je moment, který se nedá naplánovat – a byl to úžasný zážitek. Ital mi vysvětlil historii místa, smáli jsme se, já jsem si uvědomila, že někdy nejhezčí věci v cestování vznikají z náhody.
Nicméně, noc se blížila a já si uvědomila, že moje mapa je pryč, klíče od hotelu jsou v batohu, který už byl dávno přeplněný suvenýry, a Ital odcházel. Zůstala jsem stát u fontány, dívala se na město, které mě nečekaně zasáhlo, a smála se sama sobě. To všechno – pád, ztráta mapy, hluční turisté – a přesto jsem cítila, že je to přesně to, co dělá cestování nezapomenutelným.
Poslední den jsem procházela Římem s vědomím, že jsem si sice připravila plán, ale realita měla vlastní scénář. Snažila jsem se dělat všechno správně, být opatrná, plánovat, ale zároveň jsem objevila, že nečekané momenty jsou ty, které se vryjí do paměti. A když jsem seděla na schodech u Španělských schodů, s ledovou zmrzlinou v ruce a bolavýma nohama, uvědomila jsem si jednu věc: cestování samotné je spíš komedie než drama, pokud máte odvahu se smát sama sobě.
Od té doby, když se někdo zeptá: „Jedeš sama do cizího města?“, usměji se a povím: „Ano, budu se sice ztrácet, směšně se tvářit, ale taky najdu kouzlo, které se plánem nikdy nenajde.“ Řím mě naučil dvě věci – nikdy nepodceňovat velikost batohu a že život je nejlepší, když se necháte vést náhodou.
