Článek
Nebudu se tvářit jako svatá. Všichni máme nějaké svoje malé prohřešky, ale ten můj se stal tak trochu legendou mezi mými kamarádkami. A začalo to vlastně nevinně. Tedy… aspoň z mého pohledu.
Byl pátek večer a my jsme seděly v našem oblíbeném bistru. Hovor se točil kolem klasických témat – práce, vztahy a taky toho, kdo má doma víc špinavého prádla. V tu chvíli mě napadla spásná myšlenka. Potřebovala jsem pomoct s přípravou jedné akce a věděla jsem, že sama to nezvládnu. Řekla jsem tedy: „Holky, mám pro vás takovou malou prosbu. Bude to sranda!“ A ony, jako správné kamarádky, bez dlouhého přemýšlení kývly.
Jenže „malá prosba“ se nakonec změnila v maraton činností, které by normální člověk označil jako pracovní tábory. Jedna kamarádka pekla koláče od rána do večera, druhá sháněla dekorace po celém městě a třetí měla za úkol rozvěsit plakáty, což znamenalo prolézt půlku okresu. Já jsem jim samozřejmě slíbila, že jim to všechno vynahradím.
Abych byla fér, nebylo to poprvé. Už dřív jsem využila jejich nadšení a ochoty pro svoje „geniální plány“. Například když jsem si usmyslela, že si předělám byt, ony byly ty, kdo táhli nábytek po schodech a smály se, i když je druhý den bolelo úplně všechno. Nebo když jsem pořádala zahradní party, na které jsem „náhodou“ zapomněla říct, že budou muset pomoct s vařením pro dvacet lidí.
Teď zpětně vidím, že moje taktika byla dost průhledná – vždycky jsem to podala jako spontánní nápad plný legrace, a ony, protože mě mají rády (a asi mají i kus dobrodružné povahy), šly do toho. A já? No, já jsem to brala jako samozřejmost.
Ale pak přišel den, kdy se všechno trochu otočilo. Po té velké akci, na které mi tolik pomohly, jsme se sešly na kávu. Atmosféra byla nějak jiná. Byly unavené, a když jsem nadhodila, že bych potřebovala pomoct s dalším projektem, nastalo ticho. Pak se jedna z nich usmála a řekla: „Víš, my tě máme rády. Ale už nejsme úplně jisté, jestli tohle není jednostranné.“
To byla rána. Nečekala jsem, že to někdy takhle přímo řeknou. V tu chvíli mi došlo, že jejich důvěra není nekonečná. Že jsem ji brala jako něco, co tu bude vždycky, a přitom jsem zapomněla, že vztahy – i ty kamarádské – stojí na rovnováze.
Začala jsem si v hlavě přehrávat všechny situace, kdy jsem je zatáhla do svých plánů, a uvědomila si, že to nebylo jen párkrát. Bylo to mockrát. A i když jsem jim nikdy nechtěla ublížit, trochu jsem jejich důvěřivost využívala. Ne z nějaké vypočítavosti, ale spíš z pohodlnosti a přesvědčení, že to prostě „zvládneme spolu“.
Tak jsem se rozhodla, že je čas to napravit. Tentokrát jsem je pozvala já – ne kvůli žádné akci, ale jen tak. Připravila jsem jim malé překvapení: večeři, kterou jsem sama uvařila (a u toho málem vyhořela kuchyň, ale to je jiný příběh). Po večeři jsem jim poděkovala za všechno, co pro mě udělaly. A taky jsem jim řekla, že jsem si uvědomila, jak moc jsem na jejich ochotu spoléhá.
Smály se, říkaly, že to není tak hrozné, ale bylo vidět, že to ocenily. A já jsem si v duchu slíbila, že příště, až budu mít „skvělý plán“, si nejdřív dvakrát rozmyslím, jestli ho zvládnu sama, nebo jestli jim za to budu moct dát něco zpátky.
Protože přátelství je o důvěře. A důvěra je něco, co se dá ztratit rychleji, než by člověk čekal. Moje kamarádky mě znají – vědí, že občas trochu přeháním a že moje plány jsou často větší než můj čas a síly. Ale taky vědí, že si jich vážím a že bych pro ně udělala to samé.
Takže ano – využila jsem jejich důvěřivosti. Ale zároveň jsem díky tomu pochopila, jak důležitá ta důvěra je. A že není samozřejmá. A jestli to má nějaké ponaučení? Asi to, že opravdové přátelství přežije i naše malé prohřešky – pokud jsme ochotní je vidět, přiznat a něco pro to udělat.
