Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že mi jedna ranní káva zhořkne tak rychle. Byla sobota, slunce svítilo a já seděla u stolu s telefonem v ruce, když mi přišlo oznámení z banky. Transakce: –14 000 Kč.
„Co to je?“ zamžourala jsem na displej. Podle popisu šlo o nějaký převod na účet, který mi nic neříkal. Hned jsem se otočila na manžela.
„Ty jsi něco platil?“ ptám se.
On zvedl oči od novin, jako bych se ptala, jestli právě objednal tryskáč. „Ne. Já jsem kartou naposledy kupoval rohlíky.“
Oba jsme si sedli k počítači a prošli účet. Peníze pryč. Převod schválený. Podle banky dokonce „námi zadaný“. Jenže my jsme nic nezadali.
Volám do banky. Na druhém konci sympatická paní s profesionálním klidem: „Pane a paní Novákovi, transakce byla provedena přes internetové bankovnictví, přihlášení z vašeho zařízení, všechny bezpečnostní kroky byly splněny.“
„Ale my jsme nic neposílali!“ bráním se.
„Rozumím, ale systém zaznamenal přihlášení pod vašimi údaji. Pokud chcete, můžeme zahájit reklamační proces, ale…“ Nastalo ticho, ve kterém byste slyšeli spadnout desetikorunu. „…obvykle bývá složité prokázat, že nedošlo k chybě na vaší straně.“
Rozpojila jsem hovor s pocitem, že banka nám právě naznačila: Buď jste to udělali vy, nebo někdo, komu jste dovolili přístup.
Začala jsem pátrat. Projížděla jsem všechny zprávy, e-maily, notifikace. Hledala jakýkoli náznak podvodu. A pak jsem si vzpomněla na podivný e-mail z minulého týdne. Tvrdil, že „je nutné obnovit bezpečnostní certifikát“ a obsahoval odkaz na web, který vypadal skoro jako náš bankovní. Téměř. Jen s malou odchylkou v adrese, které jsem si nevšimla.
„To snad ne,“ řekla jsem si. Ale bylo jasné, že jsem možná klikla, kam jsem neměla.
Rozhodli jsme se jít osobně na pobočku. Tam nám vysvětlili, že převod šel na účet jisté paní v jiném městě. Peníze se po chvíli ztratily v dalších převodech. Klasické schéma – prostředník, co „o ničem neví“ a peníze hned posílá dál.
Policie byla další logický krok. Tam nás vyslechli, sepsali protokol a rovnou řekli: „Bohužel, tyto případy jsou složité. Peníze často končí na účtech v zahraničí.“
Ale příběh se zamotal ještě víc. Za pár dní mi volal policista. „Paní Nováková, máme zajímavý objev. Ta paní, na jejíž účet šly vaše peníze, tvrdí, že dostala výhružný e-mail. Prý pokud na účet nepřijme platbu a nepošle ji dál, zveřejní o ní citlivé informace.“
Bylo to jako z béčkového thrilleru. Někdo zřejmě využil její strach, aby přes ni „vypral“ naše peníze.
Zatímco policie pátrala, banka dál stála na svém: „Transakce byla autorizovaná.“ Jako by věta sama o sobě řešila všechno.
Čekali jsme týdny. Každý telefonát jsem zvedala s nadějí, že uslyším dobré zprávy. Ale ty nepřicházely. Jednoho dne jsme si s manželem sedli ke stolu a museli si přiznat nepříjemnou pravdu – ty peníze už asi nikdy neuvidíme. Policie sice říkala, že pátrání běží, ale v jejich hlasech bylo slyšet, že jsme jen kapka v moři podobných případů.
Dnes už se na to dívám jinak. Každý e-mail třikrát kontroluji, hesla měním častěji než ponožky a všechny podezřelé zprávy rovnou mažu.
A pokaždé, když mi pípne notifikace z banky, srdce mi na vteřinu poskočí. Protože i když dnes z účtu zmizí jen dvě stovky, už nikdy nebudu mít ten bezstarostný pocit, že „to se přece nemůže stát mně“.
