Článek
Víte, jsou v životě takové ty věci, nad kterými si prostě lámete hlavu. Kam se poděl ovladač od televize, když ho nejvíc potřebujete? A pak je tu ta největší a nejpalčivější záhada všech dob: kam, proboha, mizí ty zatracené ponožky? Ne ta první, ta se většinou v pořádku dostane do koše na prádlo a pak do pračky. Ale ta druhá. Ta prostě zmizí. Jako pára nad hrncem, jako zmrzlina v horkém létě, jako moje výplata den po výplatě.
Každý z nás to zažil. Perete hromadu prádla, vytahujete je z pračky, věšíte je na sušák, a najednou… Bingo! Osamocená ponožka. Bez svého parťáka, bez svého životního druha. Smutně se tam tak houpe, jako ztroskotanec na pustém ostrově, a vy víte, že její protějšek už nikdy nespatříte. Je to skoro jako sledovat horor, kde víte, že ta druhá ponožka byla unesena a nejspíš ji už nikdo nikdy neuvidí.
Jsem přesvědčená, že pračky mají tajný portál. Nějakou černou díru, která polyká jen jednu ponožku z páru. Proč jen jednu? To je ta otázka za milion. Možná je to nějaký test. Test naši trpělivosti, naší schopnosti udržet si zdravý rozum. Nebo je to spiknutí výrobců ponožek? Víte, takový ten tajný kód, který říká: „Zajistíme si, abyste si museli kupovat nové a nové balení, protože vám vždycky jedna zmizí.“ Dělají si z nás srandu? Baví se na náš účet?
Představuji si, jak tam v tom bubnu pračky, mezi aviváží a pracím práškem, existuje tajná brána. A tou bránou prochází jen ty vyvolené ponožky. Ty, které byly vybrány k vyššímu účelu. Možná se dostanou do nějaké ponožkové dimenze, kde se to hemží osamělými ponožkami, které se navzájem hledají. Nebo tam mají nějakou ponožkovou party, kde si užívají svobody a nemusí se párovat s tou stejnou ponožkou celý život. Kdo ví.
Nebo je to možná takhle: ponožky jsou živé. Mají vlastní vůli. Ta jedna se prostě rozhodne, že už ji ten život v páru nebaví. Už nechce být svázaná s tou stejnou pruhovanou nebo tečkovanou ponožkou. Chce zažít něco nového, něco divokého. A tak se prostě vypaří. Uteče. A nechá svého partnera tam, aby si s tím poradil sám. Trochu jako v manželství, když jeden uteče a druhý zůstane sám s hypotékou.
Znám lidi, co mají doma celou krabici „sirotčích“ ponožek. Ponožky bez páru. Žijí v naději, že se jednoho dne ten ztracený partner objeví. Že se vrátí z té ponožkové dimenze, nebo že si to rozmyslí a vrátí se ke svému starému životu. Já to kdysi taky zkoušela. Měla jsem takovou malou hromádku naděje. Ale pak jsem to vzdala. Protože naděje umírá poslední, ale hromádka osamělých ponožek roste do nekonečna. A pak už se v tom nikdo nevyzná.
A co teprve, když se pokusíte ponožky "zachránit"? Když si prostě vezmete dvě nepárové ponožky a budete je nosit dohromady? To je jako jít na ples v teniskách a večerních šatech. Prostě to nesedí. Cítíte se divně, lidé se na vás dívají s podivným výrazem ve tváři. A vy víte, že to není ono. Že ty ponožky k sobě prostě nepatří. I když jsou obě čisté a teplé.
Takže co s tím? Vzdáme se? Přestaneme nosit ponožky úplně? Budeme chodit s bosými nohami, aby nás ta záhada už netrápila? Nebo budeme dál bojovat? Kupovat jen bílé ponožky, aby se daly párovat s čímkoli? Nebo se prostě smířit s tím, že některé záhady prostě zůstanou záhadami?
Já jsem se rozhodla pro tu poslední možnost. Prostě se tomu občas zasměji. Že jo, ta druhá ponožka se nejspíš baví někde na Havaji, popíjí koktejly a užívá si života bez závazků. A já? Já si prostě koupím nové balení. A budu doufat, že tentokrát se ta druhá ponožka vrátí domů. Ale taky vím, že pravděpodobně ne. A to je v pořádku. Protože život je plný záhad. A ta ponožková je jedna z těch nejvtipnějších.
