Článek
Léto. Období slunce, dovolených a pro mě – zoufalých pokusů o zavařování. Každý rok si řeknu, že letos už to zvládnu. Že budu ta šikovná hospodyňka s plnou spíží zavařenin, na kterou bude celá rodina hrdě ukazovat. Jenže pak mi do toho vždycky vstoupí realita. A letos se ta realita jmenovala teta Máňa a její „zaručené“ rady na zavařování okurek.
Teta Máňa je, řekněme, dáma s velkým D. Vždy perfektně upravená, s vlasy nagelovanými tak, že by přežily i atomový výbuch, a s úsměvem, který naznačuje, že ví naprosto všechno lépe než vy. A zavařování? To je její posvátná disciplína. O okurkách by mohla psát disertační práci. Když jsem jí oznámila, že jsem si pořídila záhonek a že letos budu zavařovat vlastní okurky, její oči se rozzářily jako vánoční stromeček. „No konečně! Vždyť už je ti přes třicet, holka, nejvyšší čas se naučit něco pořádného!“ pronesla s takovou elegancí, že jsem se skoro cítila provinile, že jsem se do zavařování nepustila už ve dvaceti.
Mé okurky rostly jako divé. Byly krásné, zelené, křupavé. Jednoho dne, když už jich bylo na trhání víc než dost, zazvonil telefon. Teta Máňa. „Tak co, už se chystáš na okurky? Já ti to všechno řeknu, krok za krokem, jen si piš. Žádné moderní nesmysly, jen poctivá práce, to je základ.“ Vyzbrojená perem a papírem jsem si připadala jako studentka před nejdůležitější zkouškou života. Teta spustila. Recept byl složitější než atomová fyzika. Přesně gramáže soli, cukru, množství kopru, které by stačilo na celou zahradu. Měla jsem pocit, že se mi vaří mozek už jen z poslechu.
„A hlavně, nezapomeň na ten trik s octem! Musíš ho dát přesně tolik, aby to nebylo moc kyselé, ale zároveň dost, aby to vydrželo. Je to alchymie, holka, alchymie!“ její hlas zněl triumfálně. Cítila jsem, jak se mi rosí čelo. Snažila jsem se všechno pečlivě zaznamenávat, ale její instrukce byly plné odboček k historii zavařování v rodině, k tomu, jak její babička zavařovala za války a jak je to důležité pro udržení rodu. Mezi řádky jsem si poznamenávala jen klíčová slova: ocet, sůl, mrkev, cibule,kopr, hodně, málo, opatrně.
Nadešel den D. Kuchyň se proměnila v chemickou laboratoř. Okurky jsem měla naskládané v lavóru, sklenice sterilizované, a nálev se vařil na sporáku. Podle instrukcí tety Máni jsem měla přidat „přiměřené“ množství octu. Co je přiměřené? Pro tetu Máňu to zjevně znamenalo něco jiného než pro mě, začátečníka. Rozhodla jsem se pro metodu „od oka a s vírou v lepší zítřky“. Přidala jsem ocet, pak ještě trochu, a pak pro jistotu ještě trochu, aby to bylo „dost“. Vždyť je to alchymie, ne?
Když byl nálev hotový a okurky naskládané ve sklenicích, zalila jsem je horkým roztokem. Všechno vypadalo perfektně. Krásné, zelené okurky ve sklenicích, s trochou kopru , mrkve a cibule. Cítila jsem se jako vítěz. Triumfálně jsem naskládala sklenice do spíže a s pocitem dobře vykonané práce jsem si šla dát zasloužené kafe.
Dva týdny uběhly a já se nemohla dočkat, až ochutnám svou první zavařovanou okurku. S pýchou jsem vytáhla jednu sklenici, otevřela ji a ochutnala. A pak jsem se málem udusila. Ten nálev byl tak kyselý, že by dokázal rozpustit i železo. Chuť okurky byla zcela překryta agresivní kyselostí, která mi roztáhla bránici a vyvolala slzy v očích. Nebylo to „přiměřené“ množství octu. Bylo to množství, které by stačilo na celou okurkovou planetu.
Zkusila jsem jinou sklenici. Stejný výsledek. Pak další. A další. Všechny mé krásné okurky, celá úroda, byly k nepoužití. Byly tak kyselé, že by je odmítl i ten největší milovník octa. Celá moje snaha, všechen ten pot na čele, přišlo nazmar. Seděla jsem tam, obklopená sklenicemi s „okurkami smrti“, a cítila jsem se naprosto poražená. Kde se stala chyba? Byla to ta „alchymie“ tety Máni, nebo moje neschopnost ji pochopit?
Zvedla jsem telefon a s kyselým výrazem ve tváři (nejen kvůli okurkám) jsem zavolala tetě Máňě. „Teto, ty okurky… jsou strašně kyselé!“ řekla jsem s nadějí, že mi poradí nějakou záchranu. Ticho. A pak z jejího hlasu zazněla ta dokonalá, tetina elegance. „No to víš, holka, zavařování je umění. Ne každý na to má cit. To chce praxi, praxi a hlavně ten správný poměr. Možná jsi dala moc octu, viď? To se stává, zvlášť když člověk nemá ten správný odhad.“ Jako by mi neříkala, že mám dát „přiměřené“ množství!
Sklapla jsem telefon a podívala se na řady zkažených okurek. Bylo to drahé poučení. Ale alespoň jsem se zasmála. Smála jsem se té absurditě, té mé naivitě a té tetě Máňi, která sice umí zavařovat, ale její rady jsou jako minové pole. Od té doby, když teta Máňa začne s radami, tak jen přikyvuji a dělám si to po svém. A okurky? Ty si raději kupuji v obchodě. Jsou sice bez příběhu, ale alespoň vím, že nebudu muset platit za nový žaludek. A má spíž je sice prázdnější, ale zato mé nervy jsou v naprostém pořádku. Někdy je méně prostě více.
