Článek
Vždycky tvrdila, že nic nemá. „Já mám jen důchod a pár památek po rodičích,“ říkala pokaždé, když došlo na peníze. A my jí to věřili. Chodila v šatech, které už dávno vyšly z módy, jezdila autobusem, a pokaždé, když jsme jí chtěli něco většího koupit – nový telefon, pohodlnější křeslo nebo výlet k moři – mávla rukou. „Na mě to už není. Nechci zbytečně utrácet.“
Nikdy nám nepřišlo divné, že je tak skromná. Vlastně to k ní sedělo. Byla to ta klasická babička z devadesátých let – vařila svíčkovou jako z pohádky, neustále nám nutila koláče a považovala za luxus, když si jednou za čas koupila nový prášek na praní.
Až do toho dne.
Začalo to celkem nevinně. Tchyně si zlomila nohu, musela na pár týdnů do nemocnice a já slíbila, že jí uklidím byt a připravím ho, než se vrátí. Věděla jsem, že nemá ráda nepořádek, a navíc jsem jí chtěla ulehčit návrat. Vzala jsem si klíče, rukavice a pustila se do práce.
Byt byl malý, ale plný vzpomínek. Otevřela jsem jednu skříňku, druhou, trochu utřela prach, přebrala staré časopisy a nakonec otevřela starý kredenc, který stál na chodbě a do kterého, jak jsem si myslela, ukládala jen šály a staré punčochy.
Ale místo textilu jsem tam našla malou kovovou skříňku. Zamčenou. Zvědavost zvítězila, našla jsem v misce s knoflíky klíček, zastrčila ho do zámku – a bylo to.
Uvnitř byl sametový pytlíček, dřevěná krabička a několik drobných obálek. Otevřela jsem první – a málem jsem upustila celý obsah na podlahu. Náhrdelník s rubíny. Druhý – zlatý náramek posázený drobnými diamanty. Další – safírové náušnice, hodinky, které vypadaly jako z aukce. A v krabičce… brož, kterou bych klidně čekala na krku britské královny.
Zatajila jsem dech. To nemohlo být obyčejné cetky. Vzala jsem pár kousků a druhý den je nechala nezávazně ocenit u známého zlatníka. Když mi řekl částku – že jen ta brož může mít hodnotu přes 200 tisíc – musela jsem si sednout.
Celková hodnota? Odhadem přes milion.
Vrátila jsem šperky zpět, zamkla skříňku, a několik dní jsem přemýšlela, co s tím. Tchyně se mezitím zotavovala v nemocnici a nic netušila. A já měla v hlavě jedinou otázku: Proč nám to nikdy neřekla?
Když se vrátila domů, seděla jsem s ní u čaje a opatrně na to přešla. Nejdřív dělala, že nechápe, o čem mluvím. Pak dlouze mlčela. A nakonec jen řekla:
„To všechno bylo po mojí mamince. Dřív, než se to ztratí nebo rozprodá, jsem to radši schovala. Lidi jsou divní, když jde o peníze. A navíc… já na tom nelpím.“
Zírala jsem na ni. „Ale proč jsi nikdy nic neřekla?“
Usmála se. „Protože bych najednou nebyla ta chudá babička, že? A protože někdy je jednodušší, když si lidi myslí, že nemáte nic. Aspoň vás nikdo neobtěžuje.“
Něco na tom bylo. Vždycky jsme ji měli za člověka, který žije z mála – a ona nám to nikdy nevyvrátila. Ale taky nikdy nelhala. Nikdy neřekla, že nemá žádné šperky. Jen že nic nepotřebuje. A my si ten zbytek domysleli sami.
Nakonec jsme se tomu zasmály. Ale zároveň mi ten den změnil pohled na ni. Na její způsob života. Na to, co všechno člověk může skrývat – nejen ve skříni, ale i v sobě.
Šperky jsou stále v bytě. Ona je dál nenosí, ale občas si jeden kousek vyndá a pohladí ho. A jednou řekla: „Až tu nebudu, ať si každý vezme, co ho potěší. Ale do té doby – jsou moje. Ne kvůli ceně, ale kvůli vzpomínkám.“
A já pochopila, že někdy není důležité, co všechno člověk vlastní. Ale co všechno si v sobě uchová.
