Ani v derniéře s Leverkusenem Sparta nebodovala. Někteří hráči opět propadli

Souboj s Leverkusenem, který stále bojoval o elitní osmičku, tak byl jen zápasem z povinnosti a příležitostí pro hráče ukázat se ještě naposledy evropské smetánce.

Lars Friis posadil na lavičku kapitána Filipa Panáka a místo něj ve středu obrany naskočil mladý Adam Ševínský. Na hrotu se opět ukázal Victor Olatunji s Veljkem Birmančevičem. Zápas ukázal několik momentů, které mohou být pro trenérský štáb impulsem k tomu něco udělat se zaběhlou sestavou. Vzhledem k faktu, že Sparta již nemohla postoupit asi není výsledek (0:2) tak důležitý. Daleko zajímavější je pohled na výkony některých hráčů letenských.

Jak již bylo zmíněno, v obrané trojici nastoupil uprostřed Adam Ševínský, který předváděl zajímavé výkony na podzim v Liberci. Sparta si ho stáhla z hostování a proti Leverkusenu dostal svou první šanci v základu na úkor Filipa Panáka. Spolu s Vitíkem a Sorensenem tak vytvořil novou stoperskou trojici. Ševínský nepůsobil špatným dojmem. Podával poměrně sebevědomý výkon a na to, že se jednalo o jeho první start v Lize mistrů, dá se říci, že rozhodně nepropadl.

On totiž problém obrany Sparty není v jednotlivcích. Jak Vitík, tak Sorensen jsou kvalitními stopery, což nám ukázali v předchozích sezónách. Problém je v celkovém systému obrany Sparty. To jsme mohli vidět v celé podzimní části sezóny. V zimní přestávce to odnesl Jens Askou, který byl právě za práci obrany zodpovědný. Jeho pozici převzal Michal Vávra s cílem zkvalitnit defenzivní hru. Zatím se ale jeho práce neprojevila naplno. Minimálně ne v první půli, kdy si hráči Leverkusenu dělali ve vápně letenských co chtěli. Narážečka za narážečkou, šance za šancí a jen díky výbornému výkonu Petera Vindahla tak skončila první půle jen 0:1.

Sparta chtěla hrát v defenzivě z hlubokého bloku jako se jí to osvědčilo na Stuttgartu. Pokud ale polovina týmu není ochotna bránit či zcela ztratila návyky, kde mají při obrané činnosti stát nebo se pohybovat, potom je těžké hrát na nulu vzadu. Určité prvky zlepšení jsme vidět mohli, ale k dokonalosti vede ještě hodně dlouhá a trnitá cesta. V první řadě je potřeba ustálit stoperskou trojici, což bude prvním oříškem.

To, že působení některých hráčů v rudém dresu je záhadou pro nejednoho fanouška, je známá věc. Zápas proti Leverkusenu ale ukázal, jak diametrální rozdíl mezi některými hráči je. Zatímco někteří hráli na hranici svých možností, jiní zcela propadli. A není náhodou, že se opakují neustále stejná jména.

Asi nejhorším hráčem Sparty byl, stejně jako v posledním zápase proti Interu, Victor Olatunji. Ten dělá skutečně maximum pro to, aby uvolnil místo pro Jana Kuchtu. V prvním poločase se nedokázal potkat s míčem, natož se spoluhráči. Balóny se od něj odrážejí všude možně, jen ne tam, kam by měly. Ve druhé půli svým faulem pomohl soupeři ke standardní situaci, která znamenala druhou branku v síti hostí, čímž podepsal svůj osud. Už ani Lars Friis se nemohl koukat na jeho výkon, a proto byl hned po druhé brance střídán.

Ani druhé jméno nepřekvapí – Tomáš Wiesner. Jak se tenhle kluk může držet ve Spartě a navíc v základu tolik sezón, to mi hlava nebere. Chápu, že křídelní hráči se shánějí více než špatně, ale když několik let předvádí tak podprůměrné a alibistické výkony, skutečně nestojí panu Rosickému zato najít za něj náhradu? Jeho výkon mě vrací ke Spartě, kterou jsme viděli před příchodem Briana Priskeho. Po lehkém oživení dánským koučem se Wiesner dokázal rychle vrátil ke své alibistické hře. Každá jeho přihrávka jde na stopery. Trpí snad nedostatkem sebevědomí, že není schopný poslat přihrávku dopředu? Stojí na lajně dvacet metrů před obranou a místo náběhu máchá rukama a dožaduje se přihrávky. Když už se dostane k vápnu, zalekne se možnosti centrovat tak, že jde opět nahrávka směrem zpět. A že by alespoň bránil? Proč, že? Však první branka byla výsledkem jeho nedůrazu. Ale co, když není alternativa a má místo v základu takřka jisté, není potřeba se snažit.

V neposlední řadě bylo velkým zklamáním působení Jaroslava Zeleného. Ten dostal příležitost na úkor průměrného Ryneše. Ukázal ale jediné a to, že průměr lze ještě snížit. Ač Matěj Ryneš není nikterak rozdílovým hráčem, jeho nasazení a zaujetí pro hru je daleko markantnější než u Zeleného. Dopředu nulový stejně jako Wiesner a dozadu jako žáček. Když už plísníme Wiesnera za první branku, notnou dávkou se na ní podepsal právě i Zelený. Ten neodhadl své schopnosti a jeho špatné napadání dalo příčinu protiútoku soupeře, který na tři přihrávky dokázal dostat balón do branky. V zápase ještě několikrát ukázal, že jeho rozhodování není z nejlepších a protihráči ho dokázali obejít jako zakořeněný strom.

I přes porážku si Sparta může ze zápasu odnést pár pozitivních věcí. Není jich sice moc, ale lze na nich stavět. První z těchto věcí je nasazení a bojovnost některých hráčů. Žel bohu se objevuje většinou u těch stejných. Lukáš Sadílek, Veljko Birmančevič, Martin Vitík, Quazim Laci. Hráči, u kterých se Lars Friis může spolehnout, že na hřišti nechají v každém zápase maximum. Především BIrmančevič aktivitou jen hýří, hlavně směrem dopředu. Zpátky už je to horší, ale od toho jsou na hřišti jiní.

Dalším pozitivem, které zápas ukázal, byl výkon Petera Vindahla. Gólmana, který je buď miláčkem fanoušků, nebo nejnenáviděnější osobou na trávníku. Po loňském předkole Ligy mistrů s Kodaní jej mnoho fanoušků vynášelo do nebe, aby ho za týden plísnilo za jeho neschopnost chytit i chřipku. Výkon proti Leverkusenu rozhodně patřil k těm povedeným. Svými zákroky zachránil letenské před debaklem kopírujícím zápasy s Atléticem či City. Je velkou škodou, že jeho výkony nejsou stabilní a že jeden zápas odchytá naprosto parádně a dalších pět tragicky. V tomto zápase ale ukázal svůj potenciál.

I když výkon Sparty nebyl ani zdaleka ideální, určitý progres v její hře je vidět a zimní přestávka týmu jednoznačně pomohla. Na hřišti působí hráči více týmově a odhodlanější. V zápase, ve kterém nešlo prakticky o nic než o čest, nepropadla a nedovolila tak silnému soupeři demolici. Návrat železné Sparty z posledních dvou sezón znamená ještě hodně práce, ale zvolená cesta vypadá jako ta správná.

Autor textu: Petr Vikuk