Brit z Brightonu žije 20 let u Jablonce: V Česku nikdo neznal ani název klubu, teď hrajeme o titul

V Česku o něm nikdo nevěděl a on zápasy poslouchal přes internetové rádio v místní kavárně mezi teenagery hrajícími počítačové hry. Dnes má Brighton jeden z nejlepších útoků v Anglii, Britové spekulují o boji o titul v Premier League a malý klub přijíždí na zápas Konferenční ligy do Jablonce - necelých 50 kilometrů od jeho českého domova.

Scott si v létě založil instagramový profil s názvem Czechs Only Brighton Fan (Jediný český fanoušek Brightonu) a už měsíc napjatě vyhlíží příjezd svého týmu, kterému fandí už od školy. Podporovat Racky začal navzdory tomu, že ho ve třídě jiný příznivec Brightonu šikanoval.

Teď už ne. Od té doby, co jsem rozjel tenhle profil na Instagramu, mi píše dost lidí, že taky fandí Brightonu. Ten název profilu byla jen taková ironická nadsázka, neříkám povýšeně, že jsem jediný. Ale je skvělé, že se lidé ozývají. Nejvtipnější bylo, když se pod příspěvky začali vzájemně hádat dva čeští fanoušci Crystal Palace – našeho největšího rivala.

Celý ten nápad vznikl díky nadcházejícímu zápasu s Jabloncem. Kdysi jsem měl profil na Facebooku, někdy z roku 2008, a chtěl jsem napsat knihu o tom, jaké to je sledovat Brighton z České republiky.

Knihu jsem nikdy nedokončil, zůstalo to jen u nápadu. Říkal jsem si, že by to bylo skvělé, protože jsem toho hodně zažil. Když jsem se roku 2002 přestěhoval do Česka a začal žít v Jičíně – v tom malém pohádkovém městě, Brighton tehdy v televizi nikde nebyl. Hráli jsme nižší anglické ligy a nikde v Česku se nedal sehnat žádný přenos. Bylo to, jako kdybych fandil něčemu, co v Česku vůbec neexistuje. Mohl jsem jen poslouchat internetové rádio Brightonu s živým komentářem. Takže jsem seděl v jičínské kavárně a před počítačem jsem potichu fandil, zatímco všichni kluci kolem mě pařili World of Warcraft.

Vůbec žádní, v Česku jsem tehdy žádného dalšího fanouška Brightonu nepotkal. Když jsme roku 2004 hráli finále play-off o postup do druhé ligy, jel jsem až do Prahy, abych to našel v nějakém baru. Trvalo to věčnost, všude běželo ragby, které lidi zajímalo víc. Nakonec jsem něco našel a v baru jsem potkal fanouška soupeře – Bristolu City. Brighton je tehdy porazil a ten chudák tam vedle mě seděl naprosto zničený, protože právě ztratili šanci na postup. Bylo mi ho hrozně líto a vlastně jsem ani nemohl pořádně slavit.

Spíš moje paní si mákla, nakreslila mi titulní stranu, na které jsem byl vyobrazen jako Švejk. Já chtěl psát o svých zážitcích ze sledování Brightonu a anglické reprezentace. Koukal jsem v jedné staré, zakouřené české hospodě. Tam jsem na mistrovství Evropy viděl i ten slavný český tým z roku 2004, který získal bronz. Říkal jsem si, že o té atmosféře napíšu. Kniha z toho nakonec nebyla, jen ta facebooková stránka. Napsat knihu je totiž neuvěřitelné trápení – od té doby jsem sice jednu napsal, ale byla o něčem úplně jiném a dalo to zabrat. Nicméně ta stará hospoda byla mé fotbalové útočiště. A myslím, že tam moje vlajka Brightonu visí dodnes.

Vlastně ano! Chodili tam štamgasti s tikety a říkali mi: „Hej Scotty, co Darlington a Grimsby?“ A já tam seděl a svojí hroznou češtinou říkal: „Darlington má novýho manažera, novýho střelce, to je dobrý. Myslím, že vyhraje Grimsby.“ O těch týmech jsem skoro nic nevěděl! Ale když Grimsby vyhrálo a jim vyšel tiket, koupili mi pivo.

Přesně tak. Ale postupně jsem kamarádům a kolegům v práci náš klub dostával pod kůži.

Určitě. Z klubového pohledu se stáváme čím dál větší značkou, i když já nás vnitřně pořád beru jako malý klub. Dlouho jsme neměli pořádný stadion, hráli jsme na maličkých hřištích. To, kde jsme dnes, je výsledek patnáctiletého projektu. Vůbec netuším, jak to vedení dělá – dokážou prodat klíčové hráče za obrovské peníze a hned je nahradit stejně skvělými posilami. Když jsem do Česka přijel, nikdo o Brightonu neměl ani páru. Ale teď, zvlášť tenhle týden kvůli zápasu s Jabloncem, zájem o nás v Česku doslova vybuchl.

Zjišťoval jsem, a upřímně, nebudou o něm vědět vůbec nic. Nemyslím to vůbec zle, ale sledoval jsem diskusní fóra a webové stránky fanoušků Brightonu v Anglii a Jablonec je pro ně naprosto neznámé místo a klub.

Jsem učitel angličtiny, učím už 25 let. Česko jsem znal z dovolených, a když jsem jednou zažádal o práci a oni mě vzali, prostě jsem se sbalil a přijel. Bylo to ještě před érou chytrých telefonů a internetu, takže jsem ani pořádně nevěděl, do čeho jdu. Ocitl jsem se v Jičíně, který jsem si okamžitě zamiloval. Vtipné je, že místní fotbalový klub v Jičíně hraje v modro-bílých dresech, takže vypadají přesně jako Brighton.

Žije se mi tu moc klidně. Občas říkám, že jsem se nepřestěhoval do Česka, ale konkrétně do Jičína. Mám rád život na malém městě – všechno je blízko a je to tu krásné. Praha je skvělá na návštěvu, ale žít bych v ní nechtěl, z velkých měst mě nejvíce baví Brno. Ale i v Praze jsem byl na fotbale, když mě pozval zaměstnanec Dukly. Je vtipné, že Dukla byla vůbec první český fotbalový klub, o kterém jsem v životě slyšel. V Anglii totiž máme známou kapelu Half Man Half Biscuit a ti mají slavnou písničku „All I Want for Christmas Is a Dukla Prague Away Kit“ (Vše, co chci k Vánocům, je venkovní dres Dukly Praha). Takže slyšet o nich přímo tady v Česku pro mě bylo úžasné retro.

Občas trochu, ale když je pauza mezi sezónami, jezdívám na čtyři týdny učit přímo do Brightonu. Na zápas se sice nedostanu, protože se liga tou dobou nehraje, ale vždycky se zajdu podívat k našemu třicetitisícovému Amex Stadium a do fanshopu.

Pocházím z městečka Eastbourne, což je hned vedle Brightonu. Když jsem žil v Londýně, jezdíval jsem na Brighton do Gillinghamu, kde jsme dočasně sdíleli stadion, a občas jsem zašel na náš starý atletický stadion Withdean. Ale získat lístky vždycky bylo a stále je těžké, bylo vyprodáno a permanentkář jsem nikdy nebyl.

Jsem tady rád, potkávám skvělé lidi. Třeba nedávno jsem jel autobusem, kde zůstalo poslední volné místo vedle mě. Nastoupil obrovský chlap, sedl si ke mně a já si v duchu říkal: „Aha, tak teď mě čekají dvě hodiny mačkání vedle tohohle obra.“ Dali jsme se ale do řeči a ukázalo se, že je to Oldřich Pařízek, bývalý ligový brankář, který mi během cesty převyprávěl celý svůj fotbalový život, jak chytal s Petrem Čechem a podobně. Byl to neuvěřitelně sympatický člověk.

V roce 1983 se Brighton dostal do finále FA Cupu proti Manchesteru United. Mně bylo sedm nebo osm let a původně jsem chtěl fandit Manchesteru, protože se mi líbila jejich červená barva. Navíc mě ve škole šikanoval kluk jménem Troy, který fandil Brightonu a mlátil mě, takže jsem Brighton neměl rád. Ale postupně vás pohltí to lokální vlastenectví. Všichni ve škole tehdy fandili Liverpoolu nebo Evertonu a já postupně přešel k Brightonu. Je to neagresivní, rodinný klub, který si snadno zamilujete.

Vždycky lidem říkám, ať nejezdí jen do Londýna, ale k nám! Brighton má kouzelnou atmosféru – je to neuvěřitelně kreativní, barevné a relaxační přímořské město. Všechno je tam v klidu, na rozdíl od věčně uspěchaného Londýna. Jediný problém jsou právě racci. Ti ptáci jsou doslova monstra a mutanti! Náletem vám ukradnou sendvič nebo koláč přímo z ruky, venku se tam nedá najíst. V Česku mi atmosféricky nejvíce připomíná právě Brno – tou svou svobodnou a pohodovou energií.

Je to neuvěřitelné, jak se to celé vyvinulo. Když mi dneska lidi říkají, že můžeme vyhrát ligu, nebo když čtu na BBC články o tím, že Brighton bojuje o titul, je to pro mě úplně šílené. Můj mozek to pořád nebere. Pro mě jako pamětníka je totiž úspěch už jen to, že klub vůbec existuje a hraje. Moje hlavní meta sezóny je pořád stejná: získat 40 bodů a mít jistotu záchrany. Jakmile máme čtyřicet bodů, jsem šťastný a všechno ostatní – poháry i Evropa – je pro mě jen neskutečný bonus. Že bychom mohli vyhrát Premier League, je pro mě úplně šílená představa.

Aktuálně hrajeme fantasticky, tým šlape jako promazaný stroj a v šatně je skvělá atmosféra. Ale po těch letech vím, jak to chodí – kolem Vánoc nám většinou dochází dech. Náročný program zápasů každé tři dny bývá tvrdý. Šance tu je a to, co se děje kolem Manchesteru City, nám může pomoct. Každopádně současný Brighton je radost sledovat.

Možná ano, ale to zjistíme až po Vánocích. Mě hlavně baví, jak neustále přicházejí neznámí hráči, vletí na hřiště, dají fantastický gól a já si říkám: „Kdo to proboha je a kde jsme ho vzali?“ Je to jako s Dannym Welbeckem, který byl mýma očima jako špunt na láhvi šampaňského, který drží všechny ty bublinky uvnitř. On byl jako korek, díky kterému se uvnitř lahve tvořilo něco úžasného. Byl naše hvězda a ve 35 letech jsme ho tohle léto prodali do Chelsea. Jakmile tenhle špunt vyletěl, šanci dostali další mladíci, kteří se od něj učili. A je skvělé vidět, jak ho dokáží zastoupit.

Tradiční kluby mají zavedené skoro až diktátorské systémy po vzoru Alexe Fergusona. Brighton ale musí inovovat. Nemáme rozpočet jako Manchester United nebo Arsenal, tak hledáme hráče na místech, kam se ostatní nedívají – třeba v Ekvádoru nebo Peru. Koupit Caiceda za 2 miliony a prodat ho za 120 milionů do Chelsea, to je geniální byznys. A role trenéra se mění – Hürzeler není diktátor, je to lídr, který s týmem spolupracuje. Podobně to dělají v Brentfordu nebo Bournemouthu. V Česku jsem zaslechl, že se o to podobně snaží Liberec a Plzeň, když jsem si s lidmi povídal o filosofii Brightonu.

Před zápasem v Jablonci jsem se ujišťoval, jestli je tamní stadion bezpečný, a všichni se mi smáli, že je to pohodové místo. Lístky do anglického sektoru byly hned pryč, tak jsem si koupil lístek hned vedle nich. V Anglii platí pravidlo, že ctíte sektor a nefandíte hostům, když sedíte mezi domácími, což hodlám respektovat. Na zápas beru syna a tchána, který z Jablonce přímo pochází. Měl by dorazit i švagr, který pracuje v marketingovém týmu fotbalové Sparty. Syn doufá, že se mu po zápase podaří získat dres od nějakého hráče Brightonu.

Myslím si, že Brighton vyhraje. Podmínky v Jablonci – zima a vítr můžou hru ovlivnit a trenér nejspíš prostřídá sestavu, protože nás v neděli čeká Liverpool. Ale kvalita je na naší straně. Tipuji výhru Brightonu a dáme tři nebo čtyři góly. Hlavně si ale přeju skvělou atmosféru a nechci vyloženě debakl, aby si to užili i místní fanoušci. Je to pro mě ten nejzvláštnější zápas, na kterém jsem kdy byl. A co jsem postřehl, pro spoustu Jablonečáků největší zápas historie.

Autor rozhovoru: Eduard Nosek