Článek
Reprezentace načala novou, moderní etapu vývoje – porážkou. Ivan Hašek, zhrzený bývalý reprezentační trenér, vidí svůj neúspěch jinak (než je oficiální verze).
Reprezentace – že by prohra s nadějí?
Po dlouhých létech českého fotbalového temna udělali generálové fotbalu radikální řez ku světovosti. Angažovali uznávaného odborníka z kapitalistické ciziny (protože i Slovák je cizinec, ale jestli kapitalistický ponechám bez komentáře), sice s žádnou znalostí češtiny, chabou angličtiny, ovšem s exceletní španělštinou (Alex Král má šanci minimálně dělat tlumočníka) a s prokazatelnými trenérskými úspěchy. Byť pohříchu v mládežnických kategoriích. Ale i tak je Santi Denia pojem.
Jeho úkolem je „vykopat“ z hlav našich borců charakteristickou hru Česka posledních let. Či-li ubránit soupeře s vypětím všech sil (a použitých prostředků), nakopnout míč (co nejdál) a doufat, že spadne na hlavu Chorého (předtím chudáka Patrika Schicka). Případně, že si tým pomůže náhodnou standardkou (ty nám šly vždycky vcelku dobře).
Zadání pro Španěla od generálů fotbalu znělo a zní: moderně, fotbalově a koukatelně. A doufat, že se dostaví i výsledky. Nic jednoduchého pro jednoho španělského trenéra. Ale také nic sysifovského. Odhlédnem-li od výsledků, pochopitelně. Pár borců, kteří fotbal chtějí hrát a umějí, v Česku máme. Jen je občas musíme také nominovat.
První Deniova nominace se původně nenesla úplně tak v duchu výrazných změn. Ale teprve, když mu do ní Slávisté (LM at first!) a jiní hodili vidle, doznala česká repre změn daleko radikálnějších. A také neokoukaných jmen.
Jenže hned na úvod těžké reprezentační premiéry trenéra Denii se jeho squadra musí utkat s giganty světového fotbalu – s Chorvatskem, Španělskem a Anglií. To je věru silný tabák. Ale také šance se ukázat, protože prohry se čekají, otázkou je jen, jak se s nimi mančaft popasuje. A s jakou hrou se bude prezentovat.
Na úvod to bylo Chorvatsko (se svým notoricky známým, přestárlým týmem), s nímž se Česko utkalo v sobotu v Edenu. Jestli s někým mohlo být doufáno v přijatelný výsledek, pak to bylo pravě s týmem okolo nestárnoucího Luky Modriče (a co my, nepovoláme třeba Nedvěda nebo Rosického?). A hned první poločas ukázal, že přerod Česka v moderní tým se nebude rodit lehce.
Převaha borců ze země, kam si Češi jezdí opalovat šunky, byla místy až drtivá. A Češi ji přestávali jen s oním vypětím všech sil. Na to byl fanda v posledních letech zvyklý, ale nóvum bylo, že balóny nelétaly z českých kopaček do neznáma, ale borci se ho snažili udržet na zemi a z každé ošemetnosti se přijatelně vykombinovat. Ještě to nebylo ono (a kupilo se dost chyb), nervozita hrála také svou roli. No ještě aby ne, když vás vyučuje čtyřicetiletý štírek.
Přesto, zejména druhý poločas, přinesl i český příspěvek ku kvalitě utkání. Jeho nositelem byl zejména Adam Hložek, který měl hned dvě exceletní asistence (ovšem jednu mu odebral VAR) a obrana, kde hráli prim Chaloupek s Hranáčem (který v Hoffenheimu leští lávku). Ale i ostatní se postupně přidávali, byť některým se mač nevyvedl tak, jak jsme od nich zvyklí. To platí zejména o Coufalovi, ale i o záloze. A také o Adamu Karabcovi. U něj však je potřeba panu Deniovi (nejlépe španělsky) vysvětlit, že v obraně nikdy nehrál a u lajny je poloviční. Ale ono obecně se novému trenérovi málo o českých hráčích přeložilo. Takže se občas komicky zaplete.
Jinak je tu ovšem naděje na změnu. Byť se zatím zázraky nedějí.
Ivan Hašek jako zhrzená milenka? Aneb Pája Ivana nemusí
Bývalý, asi nejméně úspěšný (spíše nejméně oblíbený) trenér české reprezentace Ivan Hašek od svého (připravovaného?) vyhazovu dlouho mlčel. Možná se věnoval opečovávání svého majetku, nabytého dlouhodobým pobytem v arabském fotbalovém světě, možná studoval poslední moderní fotbalové trendy ve světovém fotbale (když už v té Arábii lehce fotbalově zakrněl). Každopádně po něm neštěkl ani pes a on sám se nepřipomínal. Až do minulého týdne.
To poskytl rozhovor pro Radiožurnál a v něm si jen tak mezi řečí postěžoval, jak mu generálové našeho fotbalu rozkopali bábovičky a vyhodili ho od rozdělané práce (která notabene mířila k baráži, tedy úkol od vedení svazu). Pominul přitom, že jím vedení borci zesměšnili dres se lvíčkem na prsou (srdci) na Faerech, kde prohráli s domácím outsiderem. Ale nepochybuji o tom, že mu to novinářské kafky připomenou.
Nicméně Ivan (dovolím si familiérnost, jsme z jednoho města) také prozradil, že mu svaz házel klacíky pod nohy. A ty se vyměnily za klacky, když do funkce nastoupil manager všech manažerů, Pavel Nedvěd. Bývalá legenda měla o fungování českého fotbalu jiné představy (právě, že jen ty své) a Ivan Hašek se mu do nich nevešel. A údajně mu to dával také najevo.
Ostatně toho si všiml i nejeden fanoušek, že mezi skoro hlavními figurami reprezentace nepanuje vzájemný soulad. Ve zkratce, Pavel Ivana nechtěl a navenek to vypadalo tak, že dělá všechno proto, aby ho mohl vyrazit. Pravomoce k tomu měl (minimálně to navrhnout). Ano, to je jediný výstup pro nezaujatého fanouška (který nemá insidery) a nevidí pod pokličku.
Jenže na druhé straně rupnout na Faerech, to musí jeden udělat opatření. Půlku čutálistů (i kdyby si to zasloužili) vyhodit nemůžeš, tak se nabízí jejich šéf. A ten tomu šel hodně naproti. O tom žádná. Ostatně sledovat Haška při koučování národního týmu, to byla pastva pro smutné oči paní Rusky.
A Pavel Nedvěd si tak konečně mohl splnit sen o zahraničním trenérovi (s mezistupněm Koubkem). Takže držme palec, abychom se Španělem nemuseli vyhazovat i legendu.
A takhle jsem to viděl já. Mějte pohodový týden!
Autor textu: Petr Horký
