Česko přes porážky světlu vstříc, jak se stát Čechem a repre spolehlivě plní letenský hospital

Česko sice stále prohrává, ale fanoušek je poctěn. I my moderně a trendy, první naturalizovaný reprezentant v akci. Karabec a Ryneš na (dlouhodobé?) marodce, Sparta děkuje národnímu týdnu.

V sobotu nároďák prohrál ve Španělsku s mistry světa. Byla to už třetí porážka v řadě pod vedením cizokrajného trenéra Denii. Za normálních okolností důvod řádně mu proprat na veřejnosti prádlo, pohrozit vyhazovem (tradice v Česku) a donutit ho nominovat borce, kteří se líbí jiným (agentům s teplou vodou). Ne, netřeste se, to bylo. Alespoň to tvrdí zodpovědní papaláši na svazu.

Česko se totiž vydalo (snad) jinou cestou. Nejdříve angažovalo odborníka nezatíženého kamarádšofty ve fotbalovém rybníku (snad až na Bejbla, ten Deniu zná jako své boty), předestřelo mu své plány (hrát evropsky koukatelně) a nechalo ho tvořit.

Jakože na výsledku a na čase nezáleží, tvrdí tváří v tvář protivníkům jako prase (Chorvatsko, Anglie, Španělsko) generalita českého fotbalu. Jen prosím, ať už o nás na Západě nepíší jako o mančaftu zamrzlém ve fotbalovém předpravěku. Ať si tam všimnou toho, že i u nás umíme moderně kopnout do meruny.

Podle předpokladů repre v Oviedu s mistry svého oboru (Španěly) rupla. Stejně jako předtím s Anglány v Praze. Ale, světe div se (a pozdravujeme Chorvaty), žádné příděly se nekonaly. A ne díky betonu, za který by se nemusel stydět ani pověstný Prešov svého času. Porážkám šel nároďák aktivně vstříc aktivní hrou, vlastně už fotbalem. Bez nákopů na náhodné hlavy a modlení se za standardky (a odkopy na tribuny).

Fanoušek (zatím) tleská. Hrají neokoukaní borci ( i proto, že okoukaní se hodili marod) a hrají fotbal. Porážky, snad, k přerodům (a revolucím) patří. Generalita zatím mlčí a vyhodnocuje si. Doufám, že ne poměr cena výsledky, ale cenu za (konečně) fotbal. Tak jen tak dál a výsledky se (doufejme) dostaví. Minimálně nerupneme na Faerech.

Určitě nejsme nějak přehnaně velkou zemí, abychom si mohli do nekonečna vybírat borce z naší ligy do reprezentace. Liga je povětšinou přebraná a co má ruce nohy, kope za Slavii (na lavičce, protože prim v Edenu hrají Afričani). Sice se stále najdou zajímaví hráči (co vám říká třeba Radosta?), ale přehršel jich zase není. A když vám do toho nejlepší útočný střeďák hodí vidle, musíte náhradu hledat s lucernou (a mnohdy nic nenajdete). To je holt úděl malých zemí, že fotbalově žijí od generace ke generaci.

Některé zemičky si pomáhají zahraničními talenty, jimž dají (mnohdy i ve zrychleném jednání) jejich občanství a hned borca nominují. Je to docela rozšířený model na Západ od našich hranic a netýká se jen malých zemí. Účel světí prostředky a když to pomůže, oběma, není co řešit.

Tato praxe se uchytila i u nás. Třeba v atletice. Ale fotbalu se doposud vyhýbala. Ano máme tu Kabonga, či dříve Gebre Selessieho. Ti zrovna nevypadají jako protypy Slovanů, ale jsou to hrdí Češi. Nikdo neřeší jak vypadají. Proč také.

Ovšem vzít borce, který není Vltavou křtěný, byť mu v žilách koluje méně či více slovanské krve? To je nóvum. Nedávno se o tom spekulovalo u Davieho Selkeho, Němce s českými předky. V době jeho největší slávy (už to bude pár let zpátky) by to bylo pro Česko terno. Ale nedopadlo to. Možná nechtěl Selke, možná tehdejší generálové nevyvinuli dost úsilí.

Když s repre seknul Patrik Schick nastalo zděšení. Borce jeho kvalit v dohledu, široko daleko, nemáme. Ti co teď myslí na Tomáše Chorého, mohu uklidnit. Pro českou ligu (a Trpišovského atletiku) borec k pohledání, na mezinárodní úrovni slabota nicota. A tu se náhle ve skotské lize, ve slavném Rangers, objevil jakýsi Ryan Naderi. Hráč co trhá soupeřovy obrany a je gólový. Nezjevil se z čista jasna, ale v Česku se o něm vědělo málo.

Ale ti co věděli, tušili, co by to bylo za terno, získat ho pro nároďák. Protože, díky Bohu, Ryan má maminku Češku. Také tatínka Bulhara a občanství Německa. Ale tváří v tvář zářné budoucnosti, jenž Česko ve fotbale čeká, se rozhodl pro naši repre! I proto, že Praha je tak krásná (bohudík, že nám ji spojenci ve druhé světové válce nesrovnali se zemí, stejně jako Naderiho rodné Drážďany) a Ryanovi se líbí. A nám se líbí, že máme perspektivního a už teď respektovaného hráče s budoucností. Paní Naderi (v Německu se nepřechyluje), moc vám děkujeme!

Po delší době se v nově tvořené reprezentaci pod vedením nezaujatého trenéra objevil více jak jeden hráč z Letné. Hned tří kousků se Santi Deniovi zachtělo – Karabce, Ryneše a Macka. Vyznamenání pro sparťanskou fotbalovou práci? Jistě, ovšem s velmi hořkou příchutí.

Santi Denia vyznává fotbal. Takže se dalo čekat, že největší prostor z letenských nominantů dostane Karabec. Smůla, že na pro něj neoblíbeném postu, na křídle u lajny. Všichni vědí, že tam není tak platný jako ve středu. To však asi Deniovi nepřeložili a také je nutné vzít v potaz konkurenci ve středu hřiště, kterou kupodivu Česko má.

To byly pro Letnou ty dobré zprávy. Tedy že je o jejich borce zase zájem. Teď ty špatné. Stačí je shrnout do jedné věty: zranění nechodí po horách, ale po sparťanských hráčích.

Ryneš vypadl ještě v přípravě na Chorvatsko. Zraněn. A když vám bude někdo tvrdit, že to s uzdravením vypadá nadějně, nenechte se mýlit. Opak bude, nejspíše, pravdou.

Ovšem daleko větší (snad nahraditelnou) ztrátou pro Spartu je zranění kapitána Adama Karabce. A tady se hned mluví o několika měsících léčby. Takže to bude nejspíše pravda a ne mlžení, aby si v Pardubicích oddechli.

Ale víte co. Divil bych se kdyby se po reprezentačním srazu sešel letenský kádr kompletní. To už holt nějaká divná tradice, že se po reprezentační přestávce počítají na Letné „padlí“. A většinou na pekelně dlouho (už někdo povyhazoval fyzioterapeuty a lékaře?).

Takže si my příznivci rudých držme navzájem palce a doufejme v zázrak. Že se chytnou lavičkáři. Jinak bude zle nedobře.

A takhle jsem to viděl já! Mějte úchvatný týden.

P.S. Může mi někdo vysvětlit, jak se rozlosovávají v Česku soutěže? Já že sparťanské béčko už skoro měsíc nehrálo žádné soutěžní utkání. Děkuji!

Autor textu: Petr Horký